|
| |
 |
ARMAGEDDON
Autor: Leia (Občasný) - publikováno 12.12.2000 (16:09:35), v časopise 15.12.2000
|
|  |
Jejich oči se do sebe nenávistně vpíjely. Stáli naproti sobě s holýma rukama uprostřed ničeho.
Najednou se jeho oči rozšířily hrůzným poznáním. Ve jediné sekundě mu do sebe všechno zapadlo.
„Ty nejsi odtud.“ Pronesl sotva slyšitelně a jeho rty se zachvěly.
„Konečně, trvalo ti to dlouho.“ Posměšně uprsknul mladík havraních kadeří naproti němu, „Ale to ty taky ne.“ Pokračoval.
„Co chceš?“ stařec se pokorně sklonil.
„Ale čaroději, víš to dobře. Chci tuhle palnetu. Víš co se stalo s naším světem. Tohle je nádherné místo se spoustou služebníků. Báječné..Ale nečekal jsem tě tu. No nevadí, měl jsem.“
Nepředpokládám, že by si znal pravý význam slova nádherné..“ rázem starcova pokora zmizela.
V očích mu zaplála jiskra něčeho věky potlačovaného, něčeho, co už skoro zapomněl. Probudily se v něm staré city. Nenávist.
„Nestůj nám v cestě. Tentokrát ne, El Ibrisi. Nevyhraješ!“ vykřiknul mladík. Panenky se mu zbarvily rudě.
El Ibris mimoděk couvnul o krok od něj. Tohle netušil. I on je čarodějem!
Vlna poznáni mu projela tělem jako zkázonosný blesk. On je Daab, nejbyšší duch zla, vládce podsvětí!
„Ne!“ vzpomínky na něj dolehly plnou vahou. Tenkrát před mnoha stoletími na úplně jiném světě..vyhrál.
Avšak tenkrát byl Daab pouhým učedníkem příliš hrdým poslouchat rady starších a moudřejších.
„Ale ano. Je to tak neúnosné?“ usmál se krutě Daab.
„Tenkrát jste mě donutili opustit můj domov, můj lid, vyvraždili jste mou rodinu. Nevyhráli jste přesto. Dnes uděláte to samé a dopadnete stejně.“
„Nebuď si tak jistý, čaroději. Léta poznamenala nejen tebe, ale i tvá kouzla a mysl.“ Daab pohlédnul na bledě modrou oblohu doposud bez mráčku.
Ta se znenadání počala potahovat těžkými bouřkovými mraky. Rázem byla tma jako v podvečer.
Nekonečné zástupy mračen pluly nad jejich hlavami neobyčejně rychle. Klikatice blesků se téměř současně střídaly s uši rvoucím řevem hromů. Zvednul se vichr, jež rval čaroději vlasy z hlavy.
Daab stál uprostřed toho všeho vzpřímeně jako by se ho nic z toho netýkalo s rukama vzpaženýma a pohledem upřeným vzhůru.
V místě, kam směřoval jeho pohled, se mračna rozestoupila. Nikoli však, aby dali přednost andělské modři, nýbrž ďábelské černi. Vzduchem čpěl zápach síry a ještě něčeho.
Z otvoru počal scházet zástup démonů, Daabových přívrženců, služebníků zla. Oděni byli v plamenech. Všichni jeli na podivných tlustých zrůdách podobných buvolům.
Ti, co se snesli na zem, řadili se do půlkruhu kolem Daaba hledě na něj s fanatickou úctou.
El Ibris tohle všechno už jednou zažil. Bylo to tak dávno a tolik to bolelo. Málem se mu povedlo zapomenout.
Věděl, co přijde teď, musí to tak být. Nebe bude hořet, k zemi se počnou sypat kapky lávy, jenž spálí vše živé krásné. Udělá přesně to, co udělal s jeho planetou. I sem dorazil Daab, i sem přinesl Armageddon.
Rozhlédl se kolem. Podivné zbraně Daabových přisluhovačů do jedné mířily na něj.
Snad se ho Daab nechce zbavit tak laciným způsobem? Posměšně pozvednul obočí, i když nebyl v pozici, kdy by si to mohl dovolit.
„Ne, neobávej se, nezabijí tě oni. Budu to já!“ ubezpečil ho Daab.
„Prosím, posluž si. Jenže uvědom si, že i když se zbavíš mne, zdejší lidé se budou bít za svou existenci. Nevyhraješ!“
Daab se na něj podíval stylem „vážně? Uvidíme.“ Pozvednul ruku nad hlavu a nechal si ve své dlani vzniknout ohnivě rudou kouli.
Čaroděj tam jen tak stál. Vyrovnaně a klidně čekal na svůj osud. Alespoň tak se to zprvu jevilo Daabovi, ale i on si vzpomněl na časy dávno minulé. Tohle se tomu staříkovi nepodobalo. Asi zestárnul, dospěl ke konečnému závěru Daab.
Vzápětí vrhnul kouli proti křehkému starcovu tělu.
Sledoval pohyb koule, El Ibrisův obličej stažený hlubokým soustředěním s víčky pevně semknutými. Ve chvíli, kdy he měla koule zabít, vnikla do jeho těla a zmizela.
Čarodějovi svaly se uvolnily. Prudce vydechnul a svůj pohled upřel na Daaba a je ho démony.
Obličej ducha zla se pod tím pohledem zbrázdil úlekem a smrtící hrůzou. Nesnesl pohled těch žhnoucích ohnivých očí plných nenávisti, hluboké nenávisti.
Když se z moci pohledu vymanil, zbraně jeho sluhů mířily na něj. V tu chvíli pochopil, že opět prohrál. A tahle prohra ho bude stát existenci. Starý čaroděj El Ibris má nejspíš větší moc, než se zdálo.
El Ibris zaměřil své dlaně k zemi. U jeho nohou se ta rozestoupila a Daab se zřítil do samého středu Země.
Když dlaně otočil po puklině nebylo ani stopy.
„Trvalo velmi dlouho naučit se pojmout a přijmout za vlastní moc zla. Bylo velmi obtížné přijmout tohle krystalicky čisté zlo. Ale povedlo se, dokázal jsem to. Dokázal jsem zničit Daaba.“ stařec byl najednou o padesát let starší. Z jeho hlasu zněl bezbřehý smutek. Věděl, že teď musí nastoupit na jeho místo. Avšak on, který byl zrozen, aby sloužil dobru tohle nikdy nemohl připustit.
Opět se země rozestoupila. Tentokrát pojal nejen démony, ale i čaroděje.
El Ibris zatratil svou duši, aby spasil tuhle planetu. Měli bychom mu být vděční..
|
|
|
