|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Kulhavý Jan
Když se jeho rodiče přestěhovali z Modřetína do Lukavce, neměl Jan Kulhavý žádné přátele. Hodiny v samotě proto trávil ve vikýři na půdě, obklopen ze všech stran čtyřmi šikmými zaprášenými stranami střechy, které mu nahrazovaly bezpečný kruh kamarádů. Začínal v Lukavci chodit do první třídy, bylo mu šest let a vážil devatenáct kilo, což se v novém nepřátelském světě ukázalo být jako přitěžující okolnost. V lukavecké škole byl poprvé zbit ve druhý školní den. Vzal si to k srdci. Dosud nikým nezkolonizované pole a louky kolem nového domu jeho rodičů nabízely spoustu možností a tak je chlapec zaplnil ve svých představách zástupy přátelských a jemu podmaněných bytostí nejprve na povrchu a později i pod povrchem. Přímo v zorném poli vikýře se nacházel vchod do mnohopodlažního podzemního úkrytu, který ve svých útrobách skrýval nejschopnější armádu světa, složenou z bezejmenných a nikdy nekrvácejících civilistů. Jan se začal zabývat myšlenkami na konstrukci pum a lehkých opakovaček, jejich zásobníky obsahovaly několikanásobně více střeliva, než v té době používané typy, které ve výzbroji měly především snadno porazitelné tlupy z blízkého města. Nové, dosud nevídané zbraňové systémy a pojetí úkrytů vnesl do guerilly o dva roky později Lukáš, Janův spolužák, s nímž jej pojila víra v jednoho trestajícího Boha. Ve třinácti letech Jan seznal, že už se do myšlenek na shluk neporazitelných bojovných nohsledů musí stále více nutit a koneckonců jej už mnohem více bavilo zabývat se průzkumem svých erekcí a představami o fixaci vlastního nahého těla ve skleněné kouli, zavěšené na vratech rodičovského domu. Obojí dohromady nedávalo příliš smyslu, a snad proto vyčerpávalo Janovu fantazii. Lukáš ve stejné době víceméně z povinnosti k dětství dokončil poslední nákres vysoce explozivního borůvkového koláče.
|
|
|