Jak dětské prsty
se k tomu jednou přimkneme...
...až v žárovištích divokost
konečně vyšlehá rej představ
a plameny v nich
modrým lemem změknou
Živí se chopí každý svých
pozorných brýlí na křehkosti života
Začnou
navzdory zimní době v sebe vdechovat
kdekoliv najdou stromy listí květiny
Budou si vychutnávat doušek po doušku
ty odstupy
káv vín pohledů a tich
s bůhvíčím ještě k sobě hřejným
Snad pro chvíli utlumení křiku
povzdechů
a nutných mezer
Život zdá se
krátce střižený na úžas
vlasy mu lehce padají a dál...
každý
se může mýlit