Tak nejprve deklarace konstant: 1.kina na nás chrlí nepřeberné množství filmů; 2.vstupenka do kina stojí dost na to (průměr činil v červenci 58,87 Kč), abychom si mohli dovolit hýřit (jako na svátcích filmového obžerství typu MFF Karlovy Vary nebo LFŠ, kde se pořadatelům těchto doufejme nekomerčních - vlastně prodělečných akcí podařilo na nás vytvořit tlak ryze komerční, totiž že čím více filmů uvidíme, tím lepší průměr ceny jednoho představení docílíme); 3. (z předešlých dvou bodů vyplývající) nevšednost zážitku v kině (všimni si, že nepíši filmového zážitku - tento termín bych si nechal na popis něčeho jiného), myslím tím svátečnost návštěvy kina u valné většiny diváků a tudíž jejich relativní nezkušenost s atributy tohoto zážitku, což má rozhodující význam pro tzv. komerční tvorbu (mám na mysli např. ozvučení sálu (stereo, hlasitost, zvukové efekty), reakce ostatních diváků, kvalita promítaného obrazu - zvláště jeho velikost a samozřejmě zase ty efekty).

A teď mi dovolte se optat: Jakpak nakládáte se svými omezenými možnostmi finančními a časovými vy? Aneb nemarníte je? Nehážete je do jámy na zaplacení právě těch nejsdělnějších, těch nejsrozumitelnějších a, díky Bohu, zatím nejdražších atributů tohoto zážitku v kině? Není přece nic snažšího než nechat na plátně a zvukové stopě vybuchnout obrovskou bombu, protože to dojde úplně každému (teda kromě slepohluchoněmého). Což o to, ono je to docela nezvyklý žážitek, když vám hrudní koš vibruje (to vlastně cítí i ten slepohluchoněmý), je to posun vpřed v onom zážitku, ale na druhou stranu jde o to, že to stojí peníze a že dochází k nebezpečnému zjednodušování pojmu zážitek. Je pravda, že čím více lidí to dojde, tím větší pravděpodobnost, že si to zapamatují a o to přece jde. Lidé se naučí od kina očekávat onen bytostný zážitek z vibrace, který představuje jistotu, ten se prostě dá vyrobit a hotovo. A každý výrobce, který se snaží se udržet na trhu, si musí vytvořit základnu spotřebitelů, kteří se budou vracet pro to, co jsou od jeho výrobků zvyklí očekávat. A ty jistoty jsou mimo jiné právě efekty, ať už zvuku či obrazu. V době, kdy se na filmy tohoto typu vynakládají miliony, je nutné, aby se na to přišli podívat skutečně všichni, co jsou zaháčkovaní do kolotoče zbožňování special FX. Filmová výroba je velmi riskantní byznys a tak je třeba těch jistot jako soli. Film tohoto typu žije v kinech pár týdnů, je-li to sukces, ale může taky dost propadnout (např. sebeadorace Kevina Costnera Pošťák) a pak to taky může složit celou společnost. Pohyb na vlně technologie, na vlně (drahé) jistoty, povede vždy skrze ty nejnižší kanály vnímání, neboť jen tak si zajistí ten největší možný potenciál diváků, živitelů celého průmyslu.

Věc druhá je, spojí-li se tato technologie se záměrem tvůrce. Pohybuje-li se pak navíc na poli žánru, který má sám technologii vysokého stupně jako důležitou součást prostředí či příběhu, jsou na řadě hlediska jemnějšího zrna, ale prakticky je to ta same old story. Je to opět naše stará známá "sázka" na jistotu. Snaha vyhnout se nezdaru co se týče příběhu. Zase narážíme na svár toho, co je sdělné většině a toho, co ne. Zde je nutno poznamenat, že se jedná o příběhy smyšlené, nikoliv o ty zakotvené ve skutečnosti. Kdosi kdesi řekl, že existují ve skutečnosti jen dvě zápletky: Ona miluje Jeho, ale On Ji ne a naopak. Tak snadné to zase nebude, ale vyplývá z toho, že např. tzv. love interest je docela silný tahák. Nebo odjinud si vypůjčím slogan "Krvák je trhák" (myslím, že to někde řekl R. Redford). Do třetice, a tím se vrátím k tomu úvodnímu sloganu, se v českém filmu pro děti Tři medvědi na cibulce nebo tak nějak v jedné scéně s cirkusovými čísly předhánějí jacísi posuzovatelé v glosování, kde kterou atrakci již viděli, rozuměj: ti eskamotéři vlastně nepřicházejí s ničím novým. Nebudem si zase moc nalhávat, všechny příběhy už sepsali staří Řekové, že, a nebo to později někdo dopsal do bible a pak už snad jen Agatha Christie. Jde jen o to, jestli si uvědomujeme a zda-li nám vůbec vadí, že to, co vidíme před sebou, je vlastně jen pouhou variací na cosi, co už bylo dávno napsáno. Víme-li, že se nám dostává jen variace na staré téma, dostane se nám více prostoru na sledování buď odchylek od původního tématu anebo se soustředíme na ostatní stránky filmu, kterých je bezesporu přehršle (třeba na přesvědčivost herců). Zde také vyvstává možnost třetí cesty: filmaři předem deklarují (např. titulem), že jde o záměrnou "předělávku", tedy remake, a pak nás (ty, co jsme již původní verzi viděli) přímo vyzývají k tomuto porovnávání. Stává se však, že o tom potutelně mlčí a tím nás nevědoucí mají k tomu, abychom ten příběh dávali k dobru jim. V tom případě se tomu říká plagiát.

Ono vůbec lhaní je dost častý prostředek, jak vzbudit falešné zdání nějaké souvislosti s něčím, co už známe, popřípadě ji naopak zatajit. Tak např. samostatnou kapitolou je, abychom nechodili daleko tak u nás v Česku, řekl bych častování filmů tituly takzvaně atraktivními (rozuměj: přitahujícími pozornost), které často nemají s titulem původním co do činění, to v lepším případě. Ono se (zvláště těm našim, českým) distributorům zase nelze divit, protože při již zmíněné krátké životnosti filmů a navíc současné návštěvnosti se zdá, že do kina chodí už jen ti žánroví diváci, co se orientují podle jasných ingredienčních signálů, jako jsou např. právě tituly. Je to tedy, zvláště u nás - na tak malém trhu, záležitost velmi citlivá. Pro ilustraci: jeden nejmenovaný majoritní český distributor se rozhodl své věrné žánrové diváky, chodící na "tituly", zmást tím, že jim do názvu jednoho artovního filmu, zařazeného do tzv. Projektu 100, dvakrát do roka obměňované přehlídky ke stému výročí vzniku kinematografie, přimíchat tak výrazně žánrové slovo, jako je smrtící. A to druhé znělo bumerang. Ti z nás, kteří tento film viděli, mi jistě dají za pravdu, že ta zbraň se bumerangu vůbec nepodobala, ba co víc, film se v žádné Austrálii neodehrával a v původním názvu se o smrti mluvit taky nemluvilo. Přiznávám, že je to skutečně krajní případ, že se to obvykle nestává, ale na druhou stranu, není nad to ty jazyky (když už ne ty příběhové konstrukce, tzv. fabule) taky trochu ovládat a nenechat se oblbovat. Nebude asi překvapením, že modlou (chtěl jsem napsat amerického, ale tak to zase úplně není) filmového průmyslu je právě onen silný, přímočarý příběh. Tak jak je to s vámi, taky chodíte na názvy?

Někteří zase chodí na lidi. Ať už jsou to (žánroví neboli zaškatulkovaní) herci nebo režiséři či ostatní tvůrci. S herci je to jednoduché. Hollywoodská studia si už někdy na začátku století (první hvězda se představila svým pravým jménem roku 1910, do té doby měli různé přezdívky) vytvořila svůj star system a ten jim (v slabší formě) spokojeně funguje dodnes. Prostě dokud táhnou, tak je vyvařují. A to tak dlouho, až se úplně rozvaří. Na sračky. Doslova. Však se tu a tam objevují zprávy jak ta či ona hvězda filmového plátna došla svého konce v (pro ni tak zdrcujícím) úplném zapomnění. Chodit na lidi je to, co po nás chtějí vlastně všichni - filmoví průmyslníci i ti druzí, kteří diváky oslovují na jemnějších úrovních vnímání, protože důvěra v dobré jméno (firmy nebo toho, kdo za ní stojí) je pomalu už jediným způsobem, jak se orientovat v chaosu nabídky převyšující mnohonásobně poptávku. S tím souvisí i kuriozní situace, která vyvstala taky ve Státech.Byl jednou jeden režisér, který se rozhodl do filmu vložit i něco ze sebe, něco, na čem mu záleželo, aby to tam zůstalo, a všemocní producenti to pak vystříhali nebo jinak pozměnili, tak si alespoň prosadil, že s tímto výrobkem nebude nikdy spojeno jeho jméno. A tak vzniklo jméno náhradní, přímo symbolické, které bylo napsáno do titulků namísto jména skutečného režiséra. To jméno zní Alan (někdy Allen) Smithee. Poprvé jej použila režisérská dvojice R. Totten a D. Siegel v roce 1969. Asi víte, že Smith znamená Kovář. Symboličnost toho jména leží nejen v tom, že by se pojmenoval jménem dost běžným a tudíž naznačujícím, že by to svedl kdekdo, ba co víc, kdejaký kovář (nic proti uměleckým kovářům), ale také ta koncovka to značně zlehčuje. Není totiž jen koncovkou vyjadřující zasaženost dějem (např. addressee - adresát) nebo vyjádření existence v nějakém stavu (např. employee - zaměstnanec), ale taky zdrobňuje, jako by naznačoval právě přístup těch bohů-producentů, co vědí lépe, co si to ti diváci vlastně přejí vidět, než ta najatá síla, ten režisér. Jméno se začalo používat s rozmyslem a to pod dozorem Cechu amerických režisérů (GDA), takže se uděloval v případech skutečně zasloužených. Mimochodem jeden z posledních případů, kdy použití této náhražky bylo odepřeno, je film, který se objevil i u nás. Jmenuje se American History X, česky jej nazvali Kult hákového kříže. Režisér tohoto filmu totiž nedodržel termín dodání hotového sestřihu a tak to za něj dodělal někdo jiný. Mně se však nezdá, že by to tomu filmu nějak uškodilo... Že by přece jen věděli, co jsem chtěl vidět?

Další zase chodí na doporučení od lidí, co už to viděli. Tím podstupují vlastně riziko relativně nejmenší, neboť lidé, kterých se obvykle ptají, jsou buď na stejné "vlně" a nebo dokonce na vlně ještě dál vepředu, že si toho nakoukali už více a stojí v pozici jistého rádce. Tohoto rádce si troufli nahradit někteří filmfandové na internetu, protože ono je vlastně dost snadné nasáčkovat lidi podle toho, jestli jsou na stejné vlně, podle společných zájmů nebo podle oblíbených filmů a pak jim podstrkovat filmy další, které ti na stejné vlně už viděli a líbily se jim. Mám samozřejmě na mysli jednu konkrétní skupinu, která rozjela tento nápad a stala se na určitou dobu jedním z nejdoporučovanějších sajtů v oblasti filmu na BBC průvodci po internetu. Bohužel má zase jednu nevýhodu, a to, že je anglicky a tudíž tituly filmů nám nemusejí nic říkat, neznáme-li originální názvy. Zájem se samozřejmě musí dostatečně prokázat, a tak vás nejprve nechají ocejchovat (na škále 1 až 10) deset filmů, jednak pro rozšíření databáze hodnocení jednotlivých filmů a jednak pro to, aby si vás trošku nasáčkovali do nějaké skupiny. A pak už jste připuštěni na samotný sajt a tam se vám nabídne hned několik funkcí, z nichž asi ta nejzajímavější je doporučování filmů podle žánru formou odhadu vašeho soudu. Autoři tvrdí, že je s každým filmem zhodnoceným nad onu mrzkou připouštěcí kvótu deseti filmů se tyto odhady stávají přesnějšími. Zvolíte-li tuto cestu dolaďování, zabere to nějaký čas navíc, ale dostanete tam také možnost rozhodnout, které filmy na vás bude chrlit konkrétně, abyste nemuseli v pozdější fázi příliš filmů odstřelovat hodnocením "neviděl(a)". Na to se nabaluje další funkce - lze si nechat srovnat soudy své se soudy kamaráda, který je na tomtéž sajtu zapsán. Stačí znát jeho loginové jméno. Kazisvěti, kteří by snad případně měli v úmyslu narušit vyrovnanost soudů, by s tím museli strávit hodně času a muselo by jich být opravdu hodně, aby nasáčkování skupin dobrých filmů, propojených vysokými soudy jednotlivců, narušili. Výborný nápad, ne? Odkaz na ni najdete na konci téhle stránky.