Při vzpomínkách na základní školu se mi vždy vybaví přísná drezůra. Všichni žáci museli mít po prvním zvonění připravené komínky s potřebnými věcmi na hodinu na lavici. Učebnic mi tehdy projelo pod rukama mnoho, ale penál jen jediný.
Ale byl to on, jehož absence znamenala katastrofu. Když jste neměli knížku, hrozila vám maximálně poznámka. Poté jste mohli nahlížet do učebnice souseda, při čemž byla mnohdy daleko větší legrace, než osamělé předčítání.
V penálu jste měli všechno.
„Tak děti, a dnes si zapíšeme do žákovských knížek datum třídních schůzek,“ řekla učitelka.
A vy, bez penálu, a tím pádem bez pisátka, jste nemohli dělat nic. Museli jste potupně počkat, až vám některý ze spolužáků půjčí svou propisku.
„A teď si zapíšeme známky z počtů,“ řekla učitelka na matematiku.
A vy jste slzeli, protože vám nikdo nechtěl propisku půjčit. Váš penál ležel zapomenut na domácím pracovním stole. Jednotku vám tak nakonec musela zapsat až sama učitelka (s poznámkou, že nemáte školní pomůcky, samozřejmě).
Podle penálu se také určovalo postavení ve třídě. Pokud jste měli penál obyčejný, zapadli jste mezi početnou většinu nijak nedůležitých lidí. Pokud jste však měli penál dvoupatrový, kam se vám vešli všechny barvičky včetně ořezávátka a gumy, ostatní okolo vašeho stolku chodili s respektem.
Když jednou po vánocích přišel můj soused v lavici do třídy a vytáhl svůj nový penál, málem jsem oněměl. Jeho třípatrový koráb byl naprosto neuvěřitelný. Dohromady jsme měli pater pět a vytvořili jsme tak vůdčí osobnosti třídy.
Samo sebou že záleželo také na vhodně zvolené barvě. Nejoblíbenější byla modrá a u dívek červená. Nesměla to být však barva jednotná. Vždy byla proložena několika obrázky princezen a draků nebo automobilů a svalovců. Jeden ráznější spolužák si na penál nalepil velkou lebku. Z jeho penálu tak šel strach na sto honů. Ale jen do té doby, než ho otevřel. Pak se nám mohl naskytnout zbědovaný pohled na jedinou propisku a tužku se zlomenou tuhou.
A tak se dostávám k výbavě penálů. Čím pestřejší, tím lepší. Již zmíněné barvičky byly samozřejmostí. Paradoxem bylo, že mnoho z nich se z útrob penálu na svět ani nepodívalo. Třeba taková bílá toho byla zářným příkladem.
Ořezávátko, náplně do pera, guma, zmizík, všechny typy tužek, štětec a mnoho dalších tolik potřebných věcí. A také taháky. Ty se v penálech nejčastěji objevovali v době testů a písemek. Penál se vždy nenápadně pootevřel a v tu chvíli vás nalezla múza a od pera se jen kouřilo.
Postupem času však člověk ztratil zájem o patrová barevná výbavou přetékající monstra a uspokojil se mnohdy s jedinou propiskou a tužkou.
Můj penál dnes leží někde na chalupě v bedně. Je v tuto chvíli nepotřebný, dosloužil. Jeho patra jsou notně nestabilní, zipy nefungují a kolaudaci bych mu musel pravděpodobně podplatit.
Dnes by se však školním dítkům hodil minimálně desetipatrový penál. A ještě extra široký a tlustý. Proč? Je to jednoduché. V hodině by vás učitel neviděl, a tak by vás nevyvolával k tabuli. A o přestávce by váš penál fungoval jako neporazitelný štít při bitkách s mokrou houbou.
|