|
|
|
| |
Ve starověku při stěhování a asimilaci různých národnostních etnik docházelo i ke vzájemnému ovlivňování v kultuře, architektuře, celého životního stylu včetně náboženství.
Mezi velmi významné národy starověku patří bezesporu Etruskové.
Především v 6. století ovládli nejen Latium, ale i celé území od Alp po Kampanii. V Římě vládli asi 150 let, po r. 510 byla etruská dynastie Tarquiniů vyhnána, ale není zcela jisté, zda se nejednalo pouze o politickou změnu v etruské obci, a zda Etruskové nevládli v Římě ještě několik let. Při expanzi na jih se setkávali s Kartagiňci i Řeky, se kterými nejen hojně obchodovali, ale vzájemně se i ovlivňovali.
Na etruském území na pobřeží v Pyrgi byla objevena svatyně se zlatými lamelami, které nesou etruskopunskou smlouvu, ve které je zmiňována Tanit - hlavní bohyně Kartága. Od Řeků si Etruskové osvojili kolem roku 700 znalost západořecké abecedy a převzali jejich četné náboženské a mytologické představy. Např. etruská bohyně zvaná Menerva, Menrva, Merva, Mera (př. Tecom) se od sebe krajově lišila a více či méně se podobala římské Minervě.
Podobně i na jiných místech při styku s jinými kulturami přejímali do svého náboženství božstva cizího původu (např. ve Vejích Apollón). Náboženství provázelo Etrusky neodlučitelně, dokonce svůj název Tusci osvozovali od řeckého slova thyein, tj. obětovati. Náboženský rituál znali a mohli provádět pouze haruepikové z řad aristokracie, jako zvolení kněží tvořili vybranou složku obyvatelstva.
Náboženství zřejmě procházelo dlouhým vývojem a nakonec došlo k oddělení kněžského úřadu od královské funkce. Podle historického bádání se zřejmě jednalo o tři hlavní vývojové fáze etruského náboženství.
V 1. fázi je uctívána podobně jako v minójsko-mykénském a natolském náboženství bohyně matka, která je rovněž vládkyní přírody. Tuto bohyni nalezneme po celém Středomoří, v Etrurii Kúrotrofos - Pěstounka, bohyně s dítětem. V 7. století se po celé střední Itálii objevuje jako námět ve šperkařství Vládkyně zvěře. Bohyně smrti na vyobrazeních vykazuje paralely s uměním mínojsko-mykénským, anatolským a ugaritským.
Ve 2. etapě etruského náboženství dochází k zatlačení bohyně mužským bohem, který zaujímá hlavní místo. Tato změna byla zřejmě důsledkem vlivu řeckých náboženských představ, které se do Etrurie šíří od 9. století.
Ve 3. fázi vlivem pronikání Etrusků do řeckých a latinských oblastí dochází k synkretismu s řeckými a latinskými božstvy.
Politické události a sociální rozklad v 5. a 4. století se odrazily i v etruském náboženství. Etruskové ztrácejí území na jihu Kampánie a na severu území kolem Pádu. Roku 423 byla v Kapui vyvražděna rodová aristokracie Samnity. Roku 396 se Římané zmocnili Veje a Galové města Melpum. Rodová aristokracie byla omezena volenými úředníky (zilath) a současně dochází ke kodifikaci souboru etruských náboženských předpisů, tzv. disciplina etrusca. Etruská božstva byla antropomorfní, vznikala postupným vývojem v důsledku přirozené asimilace s řeckými představami. Etruskové rozlišovali božstva nebeská a podsvětní. Kněží četli vůli Bohů ve zvířecích játrech. Z řeckých božstev se v Etrurii hojně rozšířily kulty Apollónův (Aplu byl ochráncem města Vejí), Artemidy (Artemnes) a Heroa Heraklea (Mercle), který je zde uctíván jako bůh. Vztah Etrusků k božstvu byl intenzivní, protože vycházel z víry, že bohové ovládají celý svět, a že stále zasahují do lidského života. Pro Etrusky měla magickou moc také červená barva, symbolizovala pro ně nejen barvu krve, ale i života a přítomnost božstva. Proto u nich, a později i v Římě, nosil imperátor vojenský pláštík (paludamentum) v červené barvě a za slavnostního vítězného pochodu (triumphus) měl obličej červeně zbarven suříkem.
Etruská eschatologie byla pod vlivem domácích i cizích představ. Nebožtík býval po smrti ustrojen, oplakáván ženami - plačkami a v průvodu četných hudebníků uložen do rodinné hrobky nebo prostě pobřben do země. Duše se podle Etrusků po smrti oddělila od svého těla a pokračovala v životě buď ve hrobce anebo v podsvětí. Ve výjimečných případech mohla odejít mezi tzv. di animales. Obdobné chápání posmrtného života najdeme i u Římanů. Od 4. století se šířila, pod vlivem řeckého náboženství, víra v podsvětí, jež je přístupno duši každého života. Je to důsledek úpadku společenské moci etruské dynastie, která v 5. století vyznávala, že mrtvý je v průvodu delfínů odvážen na hippopotamu na ostrovy blažených; stejně tomu bylo i ve starších obdobích řecké rodové společnosti.
Etruská vyobrazení zdobící hrobky jsou velmi podobná řeckým, pouze mnohem pesimističtější. Mnohdy zobrazují různé démony, jejichž vzhled mohl později ovlivňovat křesťanské představy o ďáblovi v dobách, kdy se křesťané před pronásledováním museli ukrývat v jeskynních nebo těchto etruských hrobkách. Z hlediska podmětů, které později ovlivňovaly náboženské představy Říma, hrálo etruské náboženství významnou roli. Etruskové přinášeli poznatky i mnohých řeckých božstvech, v době jejich nadvlády v Římě zde došlo k přechodu od animistických představ k antropomorfním, vnesli do Říma formálnost kultu a v neposlední řadě ovlivnili svými názory římské teoretiky i ostatní obyvatelstvo až do počátku principátu.
Příště: Římské náboženství
|
|
|