Byli jsme tři a šli už dlouhé hodiny.
Každý z nás v té výšce bral sílu, kde jen šlo.
Loknutí si vody, setření potu z čela, utažení přezky
u břemene...
V soutěskách se mi chvíli zdálo,
že nás střídavě podepírá
některý z ochránců těchto hor.
Oleg začal chraplavě a zadýchaně zpívat
jakýsi monotónní domorodý popěvek ze včerejšího večera...
(u ohně seděl muž s hlavou ovázanou cáry bílé látky,
chvíli k nám cosi gestikuloval a ukazoval před sebe.
Pak se dlouze a klidně díval do ohně a rozhodil pestrobarevné kamínky...
prohlížel si jejich rozmístění...
pokyvoval hlavou a broukal si k tomu cosi, co se nyní Oleg
snažil napodobit).
Fej´-š, náš průvodce, se vždy zastavil o pár skalních výstupků nad námi... stál tam ve světle jako socha slunečního boha, dlaně hřbetem dolů otočené,
jako by v nich choval natrhané horské květiny a chystal se je rozhodit kolem.
Mumlal jakási zaříkání a já při tom, za každého zdvihu těla, cítil v zádech neviditelnou oporu.
Měl jsem pocit, jako bych měl stále po ruce sluneční záchytné lano...
Nahoře na vrcholu bylo neskutečné ticho... bílé mraky dosedaly na bílé břity skal... jemná barevná odstínění a jejich přecházení...
Tři muži tu chvíli mlčky poseděli, vypili své misky čaje a vydali se dolů... |