"....Teda Němcová!“ Vyvalili jsme se na chodbu, prošli okolo koženého křesla, namířili si to po schodišti dolů a nabrali směr jídelna.
Snad jen ještě menší poznámka k hlášce „teda Němcová.“ Byla mířena – jak jste si jistě všimli, na mě. Ale to co vás jistě zarazilo, je fakt, že mě tu oslovily Němcová. Přestože se Němcová nejmenuji. Moje příjmení dokonce tomuto není ani v nejmenším podobné. Má to trošičku delší historii, ale nejspíš bych to tu měla objasnit. Všechno to začalo v prváku. Tedy spíš v období, mezi - přibližně – říjnem a lyžákem, tedy březnem. Měla jsem poměrně dlouhé vlasy. Asi tak po ramena, možná trošku delší. Tedy dlouhé, to by nebyl asi příliš vystihující výraz. Vlasy jsem měla spíš přerostlé, lezly kam chtěly a já se stále nemohla dokopat k tomu, abych si došla ke kadeřnici. Zkrátka nebyl čas. Řešila jsem to tedy po svém, podle sebe absolutně excelentně. Ráno, když jsem vstala, popadla jsem kartáč, a vlasy si pořádně vykartáčovala. Na tom by nebylo nic špatného, kdybych v průběhu kartáčování nešmejdila v koupelně, a nehledala – pokud možno – silně tužící lak na vlasy. Po procesu kartáčování, jsem odložila hřeben, předklonila se, a na hlavu si vylila minimálně půlku lahvičky laku na vlasy. Chvíli jsem ještě zůstala v této krkolomné pozici, aby lak dostatečně zaschnul. Po asi třiceti sekundách jsem se vymrštila „nazad.“ V tu ránu jsem vypadala jak pankáč s odrostlým čírem. Vlasy jsem prohrábla prstama, uprostřed udělala pěšinku - nepěšinku a vzadu svázala do drdolu. A Němcová byla na světě. Mě by to asi nenapadlo, ale přišla jsem do třídy, a už to jelo. Lucka: „ Ty normálně vypadáš jak Božena Němcová!“ Tehdy mi to řekla ještě asi půlka třídy. Od té doby jsem pro ně „Němcová.“ Téměř všichni mě mají napsanou jako Němcovou v počítačích, telefonních seznamech, na mobilech… ale i když mi někdo posílá při hodině dopis, je na něm napsáno „Němcová.“ Jdu po chodbě, po ulici, v kině… „Němcová! Počkej!“ Či podobně. Největší poprask pak byl, když jsme se později ve druháku učili Českou literaturu 18.století a probírali Boženu Němcovou. Řezali jsme se smíchy a chuděra učitelka – mimochodem zástupkyně ředitele, absolutně nevěděla o co jde. Ještě teď mám v sešitě vedle Boženy Němcové tužkou připsanou pomlčku a za ní své jméno. Od Lucky. I když drdol ala Boženka Němcová už dávno nenosím a u kadeřnice jsem od té doby byla snad stopadesátkrát, zůstalo mi to doteď. Už pro ně asi nadosmrti zůstanu Němcová. Tak, toť moje „stručná“ poznámka a zároveň vysvětlení pro nezasvěcené.
|