Nikdy jsem nechtěla lásku, nechtěla jsem milovat,
nedávat nic v sázku, sama sebe zrazovat,
najednou je to ale tady, sevřelo se mi břicho,
uviděla jsem tě v metru, v hlavě mám ticho.
Nikdy jsem necítila bolest, že jsem někoho zklamala,
brala jsem si, co jsem chtěla, málo kdy však dávala,
a když jsem měla všechno, co jsem od něj chtěla,
odehnala jsem ho rychle pryč od mýho těla.
Vždy jsem byla kat, co stínal rád hlavy,
o další osud milenců žádný obavy,
nejvíc důležitá na světě jsem já,
a taky zrovna ten, co mi nejvíc dá.
Teď už ale vím, jaký je mít hlavu na špalku,
jako když ztratíš kus sám sebe, jako Vánoce bez dárků,
seknuls prostě sekerou, ztratila jsem hlavu,
nestaral ses, jak se dostanu z tohodle stavu.
Tak stojím na vysoký věži jednoho kostela,
svěřuju Mu všechno, což jsem nikdy nechtěla,
i když nikdy nebrečím, teď v očích mám slzy,
modlím se, ať mi uvěří, jak strašně mě vše mrzí.
Slzavé údolí směřující vzhůru,
hledající pod nohama pevnou půdu,
se sepjatýma rukama se obracím k nebi,
odhaluju události, o nichž moc lidí neví.
Nikdy jsem neznala bolest nad promarněným vztahem,
setkání a rozchody jsem brala jedním tahem,
byla jsem špatný člověk, když jsem chtěla žít bez lásky?
odpovědi bolí a bolí i otázky.
Špatný člověk nejsem, špatný je jenom mý chování,
kořen toho všeho je v hlubokým doufání,
že třeba zapomenu na jednoho kluka,
s očima tak upřímnýma až mi srdce puká,
jedinej v mým životě, já o něj fakt stála,
kdyby si o to řekl, tak všechno bych mu dala,
měl mě rád, to nepochybně, o tom vůbec nic,
měl však tenkrát manželku a tu měl rád víc.
Tenkrát jsem si přísahala, že už nechci být závislá,
že budu vždy milovat jen toho, kdo víc dá,
bylo to tak jednoduší moc si citů nevšímat,
dokud jsem zas nepotkala kluka s upřímnejma očima...
|
