Skončil další krásný den, protkaný větrem a deštěm prosycen. A jeho jméno? Tisíckrát ústy lidí vzato v pléno.
Viděl jsem plynout vodu, mraky běžely za sny nás lidí a luna dorostla do oblosti ženy a zase se ztratila, milenka noci.
Vlci ji volali, tak úzkostně a teskně, ale nikdy ji nespatří níž než nad obzorem.
Ve vodě tonou plaménky svíčky, vzduchem zavoní mátou a hořkost silného čaje sváže slova.
Najednou jsem vlkem, stojím s drápy pevně zabořenými ve zvlhlé prsti a do hrdla se mi dere pronikavé vytí.
A luna mne vidí, ale nesleví ani o píď. Jsem bláznem?
Uzavřu tuhle kapitolu, smočím nos ve víně a podám si ruce s tím co stojí vedle.
Luna je daleko a nerozumí mi. Se srdcem ve dlaních bloudí oblohou a teplé dotyky žhnou hluboko pod ní. Vidět je jde jen srdcem……
|