Co to doléhá k mým uším, když na hladině hřmících vod si slunce hraje s blýskavými sklíčky a jeho dotyk je tak… skutečný,  ve chvílích pohledu, oslepujícího polibku tvých  očí, tak vzdálený a nicotný v říši za oponou víček.

Cítíš to někdy? Teplo jenž ti poskakuje po těle a zatoulaný podzim přeběhne po zápěstí. Než stihneš zavřít knihu svých dnů, je pryč, jako by ani nebyl.

A co je to pocit? Vidět padající vodu jak tancuje oděna větrem a sluncem a cítit to pohnutí? Plakat a pak hluboce spát? Chemie? Motýl co ti zlomí srdce, ruce v pěst, doutník za zády?

Snílek, blázen?

Trávy a luka , cesty a pole…

Chci jít, jít po studené trávě a skončit v teplém obětí čaje a malých praskajících kamen…Pravil člověk co hledal člověka, a když se otočil, procedil mezi zuby žalostné Amen.

Co se to kazí? Duše a sny a životy v jediném záblesku války někde uvnitř. Co říkáš? Slyším jen hlasy drtících myšlenek . Pruty co mrskají hříšná těla do ruda. Zasypou růžemi nevinnost a vinu osedlají vzdechy jejího hlasu. Hlasu tlení, bláhových výkřiků, ranních kuropění do tmy.

Milost pro ty krvelačníky, otce zítřků, drtící poslední krůpěje modravých dálek. Kdo je zastaví?

Co to cítím? Zkažený dech milenců a vrahů někde za zavřenými dveřmi? Prošel jsem tmou co zbaví tváře, vykráká za vlasy a vyrve svět z očí co řekly pravdu.

Bijte kamením a prstí ty co zabili sebe. Spoutejte život co si opodál okusuje nehty a znovu ho osedlejte.