stanislav (Stálý) - 15.11.2003 > Haló noviny
18.10.2003
Stavitelka mostu Judita
Miroslava MOUČKOVÁ
Svatopluk, syn druhého českého krále Vladislava z prvního manželství, zuřil. Nemohl se smířit s tím, že se družiník Vojslav těšil zvláštní otcově přízni. Musí jít z cesty, kde už deset let zaclání jiným ve výhledu k vrcholu moci. Zaútočit na králova oblíbence si však Svatopluk netroufl, dokud byl vladař přítomen. Užíral se žárlivostí a číhal na vhodnou chvíli, kdy by nepohodlného Vojslava mohl odstranit. Konečně. Družiník zrovna hovořil s královnou, když k ní její nevlastní syn vtrhl a tasil dýku. Přestože se Judita pokoušela vraždě zabránit a vlastníma rukama chránila napadeného, Svatopluk se nedal odradit a bodl.
Rodinné nesváry
Dramatickou scénu popsal ve své Kronice české Přibík z Radenína, řečený Pulkava v době vlády Karla IV., takže mohl uvést jen dohad, že při Svatoplukově řádění byla zraněna i královna. Její pořezané ruce prý Vladislava po příjezdu domů tak rozhněvaly, že nezdárného syna vyhnal z vlasti. Zabitý Vojslav se kronikáři ze zdůvodnění Svatoplukova útěku do Uher jaksi vytratil. Inu, ve středověku nebyli Přemyslovci jediní, kdo spory v rodině a v blízkosti trůnu řešili oslepením či přímo vraždou. Svatoplukova stopa se ztrácí nedlouho po jeho ukrutném činu v Německu, kde asi ve vyhnanství zemřel. Pulkava tvrdí, že ho ještě před tím vzal otec na milost a do ciziny, tentokrát na druhou stranu, se Svatopluk vydal jako poutník. Čili se kál. Však také kronikář býval správcem školy u sv. Jiljí v Praze a pobíral důchody z fary v Chudenicích. Zločinec musel proto vykonat zbožnou pouť. Tento příběh z roku 1169 jen dokládá, že přivdat se do vznešeného rodu neznamenalo žádnou idylku. A naznačuje, že macecha to u dětí z prvního manželství neměla v tomto případě lehké. Jemně řečeno, příliš si nerozuměli. Představovat si život Judity, stavitelky prvního pražského kamenného mostu, jako romantický románek je proto daleko od pravdy. Však se o tom ještě přesvědčíme.
Lákavá královská čelenka
Na dceru durynského lanckrabího Ludvíka nepadla volba náhodou. Byla totiž vzdálenou příbuznou císaře Fridricha Barbarossy, který mohl - a skutečně to později udělal - pozvednout českého knížete mezi dědičné krále. V roce 1153, tři roky po smrti první ženy Gertrudy Babenberské, slavil tedy už více než čtyřicetiletý Vladislav druhou svatbu. Nevěstě bylo asi dvacet let a dosud žila a podle jiného kronikáře se vzdělávala v latinském jazyce na hradě Wartburgu. Brala si zkušeného bojovníka, který se už před tím, než se poznali, například zúčastnil druhé křížové výpravy. Mimochodem bylo to fiasko, za což ovšem nemohl zrovna Vladislav. Pět let po promyšleném sňatku se český kníže dočkal. Císař potřeboval jeho vojsko proti odbojným Milánským. Něco za něco. Na slavném sněmu v Řezně vydal Fridrich Barbarossa listinu, která dávala Vladislavovi, toho jména na knížecím stolci druhému, a jeho nástupcům právo nosit královskou čelenku. Domácí tahanice o moc způsobily, že po prvním králi Vratislavovi se této cti dlouho nikomu nedostalo. Obdobný osud ostatně potkal Čechy i po Vladislavově smrti. Ale vraťme se k listině z roku 1158. "Rozhodujeme tedy a nezrušitelným zákonem ustanovujeme, aby řečený český kníže Vladislav směl nositi čelenku v ty dny, kdy my nosíme korunu a odznak slávy, totiž o vánocích, o velikonocích a o letnicích, a nadto o svátku svatého Václava a svatého Vojtěcha, protože celé Čechy kvůli svým ochráncům světí ty svátky s větší úctou a slávou." Takže koruna to ještě nebyla, pouze královský diadém a nadto ho nesměl nosit kdykoli, ale jen v určené dny. Ale byl králem a české vojsko se u Milána bilo s plnou vervou.
Mostní inspirace
Tento zlom ve Vladislavově životě se odehrál v lednu a přinesl Praze zřejmě víc než jen titul. V přestávce sněmování se možná sám novopečený král se svou manželkou procházel či projížděl po mostě, který se stal pro pražské stavitele inspirací. I když v samotném Řezně se šuškalo, že ho postavil sám ďábel. A nadřel se, protože mu to trvalo od roku 1134 do roku 1146. A to se nad řekou klenulo jen 16 oblouků a celková délka mostu byla pouhých 310 metrů. Tento tón si Kamenný most v Řezně vysloužil tím, že v Praze jeho míry zakrátko překonali. V sídelním městě českého království ho nechala postavit právě Judita. "Tato Judita, jejíž památka budiž u Pána velebena, postavila, hledíc na božskou odplatu, na své vlastní náklady a výdaje kamenný most mezi pražskými městy, nádherné dílo, a dokončila ho, což je obdivuhodné, s přispěním milosti Spasitelovy, za tři roky," píše Pulkava. Slova nadšení jsou na místě, protože pražský most měřil 514 metrů a měl 21 oblouků. A Judita pracovním tempem zahraničního ďábla zahanbila. Však jí prý myšlenku nahradit starý dřevěný most, možná stržený povodní, vnukl biskup Daniel. Jestli začala plán uskutečňovat hned po příjezdu z Řezna, nebo až později, není jisté. Klonila bych se k první možnosti, neboť král se chystal do boje a činorodé ženě se nechtělo zahálet.
Církevní zákulisí
S postavením manželky, která jen trpně čeká, až se vladař vrátí z bitevní vřavy, aby před dalším slavným tažením rozšířil počet svých možných dědiců, se totiž Judita nespokojila. Třeba právě půtky s nevlastními dětmi a strach o vlastní způsobil, že vyrostla v ráznou političku. Pletla se do věcí, které pro mnoho jiných žen 12. století zůstaly tabu. Nebiflovala latinu jen pro hlubší procítění motlitby. Stala se po smrti biskupa Daniela nedaleko Říma v srpnu roku 1167 šedou eminencí pražského biskupství. Situace v církvi byla značně nepřehledná. Papežské schizma si většinou spojujeme s husitskou dobou, ale boje papežů a vzdoropapežů provázely Svatý stolec dlouhá staletí. Pontifikát Alexandra III., jenž byl zvolen v roce 1159, trval téměř rekordních dvacet tři let. Jenže dvacet z nich strávil ve vyhnanství. Proti němu vystoupili postupně čtyři(!) vzdoropapežové podporovaní císařem Fridrichem Barbarossou. V zápase o tak důležitou funkci hlavy církve proti sobě stáli stoupenci císařské moci (ghibellini) a zastánci nezávislosti italských měst a papežství (guelfové). Vypjatá atmosféra se vzhledem k Vladislavově vděčnosti císaři za královskou hodnost odrazila i v pražském biskupství. Daniel byl za života veleben jako moudrý muž, ovšem po smrti ho schizma dohonilo. Angažoval se z pohledu řady prelátů zřejmě nevhodně, a tak jeho kosti převezené do Prahy byly sice pochovány, ovšem zádušní mše za jeho duši církevní hodnostáři odmítli sloužit.
"Až se po několika letech zjevil v noci ve snu svatému muži Gotšalkovi, opatu želivskému, a prosil, aby ho svými modlitbami vrátil do církve," líčí Pulkava na základě dřívějšího Jarlochova letopisu údajné noční zjevení. Opat v Želivi u Pelhřimova využil svůj nemalý vliv k tomu, aby Danielovi zajistil spásné mše. Po dva roky nebyl biskupský stolec obsazen. Až se do toho vložila Judita a snažila se ho zajistit pro některého svého příbuzného. První volba padla na sedleckého opata Gotpolda. Jenže ten si své povýšení moc neužil." Avšak přežil sotva jeden měsíc před svým vysvěcením," připomíná Pulkava. Energická královna si ale zřejmě touto "předvolbou" umetla cestu. "Za biskupa byl zvolen, spíše přízní královny než církve, Fridrich ze Saska, příbuzný královny Judity. Ten, neznalý českého jazyka, nebyl účasten na rozkolu římské církve," píše kronikář. Vida, tentokrát se neznalost cizí řeči někomu vyplatila. S příbuzným Judity se čeští kněží nemohli hádat. A tak v úřadu nakonec přežil i královnu. Stavitelka nemohla tušit, že zimní pohled na řezenský most předznamená i osud toho pražského. Při velké povodni 3.února 1342 ledové kry ze zamrzlé Vltavy dokončily zkázu. Po Juditině díle ale nezůstala jen vzpomínka na stavbu předcházející slavnému Karlovu mostu. Asi nejznámější památkou na jeho výzdobu je tzv. Bradáč, dříve zasazený do pilíře, pak zazděný do staroměstského nábřeží. Jeho skutečný význam se léty vytratil z povědomí lidí a sloužil k měření hladiny řeky. Když se voda dotkla vousů, utíkali lidé z blízkosti Vltavy, protože hrozilo zaplavení ulic. Pohromu znamenalo, když celá hlava zmizela pod vodou. To už byly ničivé záplavy. Pro uklidnění těm, kteří si vzpomněli na loňskou velkou vodu, mohu uvést údaj vyčtený z knih. V 16. století se Bradáč potopil jedenáctkrát. Původně to asi byla tvář Ježíše Krista, která ve středověku chránila důležité stavby. Dochoval se také reliéf, na nějž upozorňuje pamětní deska umístěná na domku u mostecké věže na malostranském břehu, kde sídlí Klub Za starou Prahu. Reliéf zobrazuje jednu klečící a jednu trůnící postavu. Výklad děje je různý. Možná architekt odevzdává plány mostu králi, možná Vladislav přijímá královský diadém od císaře. Zachovala se menší malostranská věž s pozdějšími úpravami, i zazděné a archeology objevené zbytky dlažby, zábradlí či oblouků.
Vladařský výminek
Kronikáři velebená Judita, stavitelka mostu, nedožila svůj život v poklidu. I když její manžel toužil po vladařském důchodu a připravil si dokonce vhodný "výminek". Panství v Budyni nad Ohří mu mělo zajistit dostatečný příjem pro pobyt ve Strahovském klášteře. K založení kláštera ho inspiroval pro změnu olomoucký biskup Jindřich Zdík, který hledal umístění pro nový řeholní řád. Vladislav II. přejmenoval místo na horu Sion. Zde byla pohřbena jeho první manželka Gertruda a krátce před tím podle svého přání i zesnulý olomoucký biskup. Král sem dal na studia i jednoho ze svých synů Vojtěcha, který udělal skvělou kariéru a stal se salcburským arcibiskupem. Pulkava k tomu ovšem poněkud jízlivě dodává:"Ale proboštství mělnické si do konce života ponechal. Zejména kvůli příjmům, kdyby kvůli nějakým naléhavým potřebám přijel ke svému bratru, českému králi Přemyslovi." Většina kronikářů milovala pikantní historky a v tom se nijak nelišil od svých českých předchůdců i následovníků Ital Jan Marignola, který rovněž dostal zakázku na psaní od Karla IV. Založení kláštera premonstrátů na Strahově proto okořenil příběhem, který mnohokrát provází životopisy svatých, o obrácení zhýralce k mravnému životu. První opat Beso byl před příchodem na Strahov kolínským kanovníkem. Hromadil bohatství a hýřil. Jeho návrat ke zbožnému rozjímání vypadá v podání Jana Marignoly jako horor: "Jedné noci spatřil ve snu kanovníky sedět v kruhu jako v kapitule. A hle, muž hrozného vzezření stojící uprostřed, udeřil prutem, který držel v ruce, prvního a po řadě všechny, a když chtěl uhodit i jeho, on uhnul ráně a vtom se probudil. Všichni pak, jak byli udeřeni, po řadě zemřeli. Když to řečený opat uviděl, odřekl se světa a vstoupil do zmíněného premonstrátského řádu, který nově vznikl."Želivský opat Gotšalk měl rozhodně pro své okolí méně nebezpečné sny.
Smutek zklamaného panovníka
Král Vladislav také snil, ale jemu se přání dožít v klášterním tichu nevyplnil. Unavený a nemocný se vzdal trůnu ve prospěch svého a Gertrudina syna Bedřicha. Klidu tím ale nedosáhl. Jeho slabosti využil Soběslav II., který vykřikoval, že přece platí nástupnický řád ustavený knížetem Břetislavem I. Žádný syn, ale nejstarší příslušník přemyslovského rodu má být vladařem! Soběslavovu zarputilost jistě posiloval fakt, že ho Vladislav držel dlouho ve vězení na Přimdě a pustil ho až na přímluvu císaře. Za podpory mladšího bratra nový nápadník pražského stolce Bedřicha vyštípal. Zdrcený a zklamaný král opustil v říjnu 1173 Čechy a odjel s manželkou na její panství v Meerane v Durynsku. Tam v lednu 1174 umřel. V září téhož roku mizí zmínky i o Juditě. Nevíme kdy zemřela, ale zřejmě nedlouho poté. Evropu zachvátila zhoubná epidemie (nevíme jaké choroby, protože všechny nazývají kronikáři shodně morem) a třeba byla její obětí stejně jako před lety pražský biskup Daniel, který ji ke stavbě mostu údajně navedl. Desetiletí rozbrojů ukončil až Juditin syn Přemysl Otakar I., kterého si spojujeme se Zlatou bulou sicilskou z roku 1212. Až jemu se podařilo opravdu naplnit otcův sen o dědičném království. Vladislav byl nejprve pohřben v Míšni, pak byl převezen do Prahy a uložen k věčnému spánku ve svém milovaném Strahovském klášteře. Jeho hrob se však dosud nepodařilo objevit. Podle kronikářů skončily v Čechách posléze i ostatky Judity, a to v ženském benediktinském klášteře v Teplicích, který založila. Jméno sebevědomé ženy však zůstává navždy spojeno s Prahou a jejím prvním kamenným mostem.
