2.

Wiliam Mousetrap měl problém. Nevěděl přesně, koho má v zájmu konzumu likvidovat a koho ne. Ten problém ho trápil už od té chvíle, kdy se stal ministrem spravedlnosti Superstátního Svazu Společněkonzumních Republik a jeho jedinou útěchou bylo, že nebyl jediný, kdo měl tenhle problém řešit - spolu s ním ho měl ještě McDonald McJones, zastávající funkci velitele policejního útvaru pro likvidaci nepřátel, celá Mousetrapova kancelář, všichni McJonesovi podřízení, spousta dalších lidí a ještě ke všemu se do toho pořád pletl Jean-Paul Roland, ministr reklamy a módy - ten proto, že chtěl vědět, proti komu má namířit novou kampaň- už úspěšně agitoval v neprospěch anarchistů, rastafariánů a punkerů, s kterými se dokonale vypořádal tím, že ke každým dvaceti metrům jakékoli komunikace umístil obří megaboard (nástupce billboardu) s nápisem "Punk Is Dead - Disco Forever". Anarchistů, rastafariánů ani punkerů ale už na světě moc nezbývalo, jen ještě několik desítek punkerů soustavně devastovalo Seattle a rastafariáni se ještě jakž takž drželi na Jamajce, která se jako jediný z bývalých států nestala součástí SSSR. A tak Jean-Paul Roland netrpělivě čekal, jestli příště bude znemožňovat muslimy, křesťany, hackery, nebo koho. Byl to člověk, který ovládal smýšlení celého světa, nebo aspoň jeho drtivé většiny, vedl všechny žebříčky popularity politiků i osobností vůbec a byl dokonalý i v jiných ohledech. Byl to však pěkný mocichtivý sobec. Ale vzhledem k tomu, že moci měl, na kolik si jen vzpomněl, měl velice příjemný život.

***

Wiliam Mousetrap se nerad rozhodoval. Proto k sobě ne příští týden svolal komisi, která měla za úkol vypracovat perfektní, ultimátní, nezpochybnitelný a neomylný klíč k určení zkoumané osoby k přežití nebo k likvidaci. Sám se jejího zasedání neúčastnil - zato si tam přišli vybít svoje sadistické choutky McDonald McJones a Jean-Paul Roland.

***

Kurt Nepewny a Sid Neumann vlastně celý svůj život riskovali. Už jako kluci neustále riskovali trojku z chování, vykopnutí z domu nebo pasťák, později pak vězení, vyhazov z práce, společenské opovržení, ztrátu bydlení a leccos dalšího. Vzhledem k tomu, že to byli punkeři, to celkem nebylo moc zarážející. Od té doby, co zvítězila konzumistická revoluce, ale riskovali život, k jehož ztrátě jim stačilo už opuštění ruin Fountain of Memories na území toho, co kdysi býval Seattle - z něho po střetnutí policejního komanda s dvacítkou punkerů, které přežili pouze Kurt se Sidem, McJones a McSmith příliš mnoho nezbylo. A to vlastně našim dvěma posledním přeživším punkerům zachránilo život - v tak strašlivých ruinách už nepátral ani McJones. Leč avšak nicméně Kurta i Sida jejich momentální pozice pěkně dožírala. A tak se rozhodli proti tomu systému, který jim tohle způsobil, něco podniknout.

***

"Nebezpečí pro konzum vlastně představují úplně všichni, kteří nejsou přímo konzumisté. Navrhuji tedy je všechny zařadit na Death List.", dokončil svoji řeč Kurt Fridryk Chopin McSmith. Několik lidí zatleskalo. "Proti tomu musím ostře vystoupit", ozval se McDonald McJones, "z čistě ideového hlediska je to sice naprosto v pořádku, ale není to příliš dobře realizovatelné. Vyvraždění třetiny planety je příliš velký úkol i na mě a moje chlapce. Navrhuji kompromis - na Death List zařadíme členy těch nekonzumistických organizací, kterých není více, než jistá hranice - navrhuji padesát tisíc členů." "Tyhle všechny?" zhrozil se Jean-Paul Roland, "proti tolika spolkům nestačím udělat patřičnou kampaň. Ne že bych na to nestačil, ale moje technické prostředky jsou přece jen omezené, chápete mě, pánové?" "Tak se budeme muset obejít bez kampaně", lakonicky odtušil McJones. "Víš co, Jeane, udělej kampaň jen proti těm, kteří se ti budou zdát nejnebezpečnější nebo mediálně nejvděčnější. A teď se vrhněme na samotné sestavování klíče a seznamů - čeká nás hodně práce."

***

"Nemůžeme se systémem nic dělat - pokud se ovšem nerozhodneme rovnou zničit celou Zemi. Musíš uznat, že ten tvůj nápad je naprostá šílenost", odporoval Sid Neumann Kurtovi Nepewnemu. "Ale zničit celou zemi taky vůbec není špatnej nápad. Takovej správně punkovej.", obhajoval svoje plány Kurt Nepewny. "Nicméně teď je to docela jedno. Napřed se musíme dostat na Jamajku. Ten zbytek přijde pak." V tom se Kurt i Sid ztišili, protože zaslechli zpoza zbytku zídky, o kterou se opírali, něčí kroky. "Hej, kámo", sykl hlas z druhé strany zídky, "nedělej, že tam nejseš. Nechceš jointa?" "Jasně že jo", odpověděl Kurt, šťastný, že nástup konzumu neznamenal naprostý konec hulení na téhle planetě, "Punk's Not Dead!" A tak se k punkerům Kurtovi Nepewnemu a Sidovi Neumannovi do jejich vznikajícího hnutí proti konzumu přidal ještě poslední přeživší dealer marihuany Jimmy Buxley.

***

O třináct hodin později dorazila k rastafariánům na Jamajku od Jimmyho obrovská bedna. Obsahovala padesát kilo prvotřídní trávy a dva přidušené, leč přece jen osvobozené punkery. Poslední zbývající v této galaxii.