|
| |
 |
Poznávání
Autor: mafesi (Občasný) - publikováno 27.11.2000 (17:30:45), v časopise 28.11.2000
|
|  |
Obloha se zahalila do svého tmavěmodrého pláště a dala vyniknout jasným a zářivým hvězdám.V okolí vládl klid a lidé se chystali ke spánku.Ne všichni se však chystali spát.Na dnešní večer se Lucie dokonale připravila.Světle žlutá halenka,květovaná vesta a černé džíny dávaly vyniknout sportovní postavě.
Dlouhé havraní vlasy pokrývaly bledou šíji a a vzduch byl prosycen vůní jejího oblíbeného parfému.Dnes večer...zasnila se.Uvidím jej opět a ...raději nechala spát svoje myšlenky a věnovala se sestře.Potřebovala poradit,zda je lepší vzít si modrou nebo černou blůzku.Obě sestry dnes měly v místním rockovém klubu schůzku se svými přáteli.Ona sice nebyla moc nadšená,protože neměla ráda hlučné prostředí a množství lidí v tak malém prostoru,ale dnešní večer sliboval skvělou zábavu.V jejich městečku se konaly každoroční rockové slavnosti.A to bylo vždy vynikající.Při vstupu do sálu byly pohlceny světlem všech barev a nějaká skupina právě hrála svůj nejnovější hit.Tančili.Atmosféra v sále jim dodávala energii.A ona se již nenápadně začala rozhlížet.Po něm.Hledala jej a spatřila.Má lásko!Sestra jí říkala:"Nech toho,nestojí o tebe.Copak to nevidíš?"Ale ona viděla.Jejich pohledy se zkřížily.Usmál se na ni.Celá se zahanbila a stydlivě sklopila oči.A vzápětí si to vyčítala.Dnes se na ni poprvé usmál a ona?Zachovala se jako malá.Dýchala zrychleně a raději se hlasitě smála...blahodárný smích.Rychlé písně vystřídaly pomalé.Nějaký vnitřní hlásek jí vnuknul myšlenku...musím.Alespon se pokusím navázat s ním rozhovor.Byl starší,měla obavu,zda se s takovou mladou holkou bude chtít vůbec bavit.Kráčela k němu sebejistým krokem.
"Smím prosit?"Pod tíhou pohledu jeho očí padala do náruče paní Stěstěny."Ty mě již dlouho pozoruješ,vid?Já vím.Ne,neboj,tančím rád."Byla tak překvapena,že ani nevěděla a už ji držel ve svém teplém náručí.Plně si ten okamžik vychutnávala a přála si,aby nikdy neskončil.Nedlouho poté spolu odešli ze sálu ven.A zůstali stát na čerstvě vytvořené vrstvě kyprého sněhu.Venku bylo již celkem chladno.Zima se docela dobře zabydlela a neměla v úmyslu jen tak brzy odejít.
"Tak co mi chceš? Co máš na srdci?",pobízel ji netrpělivě přívalem otázek.Mlčela a šum blízkých lesů je přímo pobízel,aby se šli projít a pomohl jim skrýt jejich stydlivost.Tedy-spíše její.Opravdu netušila,že vše půjde tak snadno...Zamilovala se.Konečně jej našla!Má někoho,vedle koho může růst a kdo si vezme i něco z její osobnosti.Zábava skončila a všichni se rozcházeli do svých domovů.Rozloučili se jemným políbením a již se těšili na další schůzku.Casto byli spolu,ale času bylo tak málo.Zdál se jim kratší a kratší.Lucie studovala poslední ročník gymnázia a on již pracoval.Když se loučili před jejím odjezdem na internát,ležela mu v klíně a on jí šeptal do vlasů:"Počkám,počkám na tebe...třeba i sto let.To mi věř.Já umím čekat..."
Zima přecházela pomalu v jaro.Stromy se začaly obalovat do nového svěžího zeleného kabátu,ptáci zpívali svoje árie a voda začala zurčet jiskrným tonem.Vše se zdálo být veselé a plné života.K nim se však jaru moc nechtělo...zůstalo stát přede prahem domu ,jakoby se něčeho zaleklo.Musela se stále více učit na maturitu a přijímací zkoušky a nemohla se mu věnovat.V myšlenkách všal líbala jeho tvář,jeho hrud a jeho pevnou kůži...Ani se nenadáli a byly tu velikonoce.Domluvili se,že zajedou na chatu jeho rodičů,zpečetit svou lásku.Oba si to přáli.Tomáš ji mile překvapil a vše zařídil.Chata byla přímo pohádková.Schována na louce uprostřed hlubokého lesa,se studánkou a přímo vybízela,aby se v ní ukryla toužící dvojice.Jak moc oba chtěli!Septal jí do uší kouzelná slůvka a ona mu se smíchem odpovídala.Jejich ruce malovaly prapodivné obrazce po jejich tělech a hořící svíčky tuto změt barev dokreslovaly.Náhle však její mysl probudily bolestné vzpomínky.Opět se vrátily."Já nemůžu.Nejde to,promin."Vytrhla se mu z rukou a vyběhla ven před chatu.Viděla to zase...před dvěma léty byla v nemocnici kvůli operaci slepého střeva.Na oddělení se spřátelila s jedním pacientem,hodně si spolu vykládali,alespon jim čas rychleji ubíhal.Jen,co si mohla vychutnat první procházku,šla s ním.Ale stalo se něco,co by nikdy nečekala.Její známý ji vylákal k jednomu osamělému domu.A tam jí položil nůž na krk .A ruku na pusu.Dožadoval se jí.A ne právě jemným způsobem.Rozplakala se,a to ji zachránilo.Zželelo se mu jí.musela se "jen"dívat,až se on sám uspokojí.věděla,že nesmí nikomu nic říct,vyhrožoval jí a ona se bála...a ted opět ty vzpomínky.Tomáš ležel v posteli neschopen jakkoliv zareagovat.
Velikonoce skončily a jí se přiblížila maturita.Musela se dennodenně učit,ale její myšlenky a vzpomínky se stále drásaly ven.Septaly,křičely a vracely její bezmoc.S Tomášem se vídali málo a navíc jejich schůzky byly provázeny dlouhým mlčením.Pochopil ji.Ale hodně přemýšlel,jestli zvládne to,co měl lékař udělat již tehdy za něj.
Po úspěšném dni D spolu podnikli výlet na kole.Při zpáteční cestě se zastavily ve své oblíbené hospůdce.Vždyt měli co slavit!Něco však zkalilo celý ten nádherný dojem.Mezitím,co pili víno,jí řekl,co nejšetrněji uměl,že se s ní chce jen kamarádit.Ona že má na lepšího a on jí nechce stát v cestě.Lucie cítila,jak se jí do očí derou slzy a jejich tok nešel zastavit.Víno,tak příjemně sladké,v jejích ústech zhořklo.Co jí to objednal?Co jí to tady nalhává?Slyšela tlukot svého srdce a před očima měla tmu.A cítila lítost.Nevěřila tomu.Nemohla.Nechtěla.To byla tak slepě zamilovaná?Počkala by na něj celý život.Milovala ho z celého srdce.A on?To se jí tak lehce vzdal?Dostal strach?Netrpělivost?To ne.Byl trpělivý a rozvážný.Ale pro ni měl málo pochopení.A málo času.Vzdal se jí,z vlastní pohodlnosti.Neuměl se obětovat a a pomoci jí.Ale proč jí neřekl čistou pravdu?Cistou pravdu,i když by bolela,ale takhle s ní jednat?To se na dospělého inteligentního muže neslušelo.Její srdce bylo zasazeno.Její láska umírala.A on jí nabídne přátelství.Slechetné!
Změnila se.Mužům přestala věřit,chtěla se jim mstít,a také to dělala.Začala s nimi jen laškovat.Jak je to kruté!Ted ji oni měli rádi a ona je zrazovala.Po nějaké době se tím ale zhnusila sama sobě.Lucie poznala,že vracet stejnou mincí nemá vždy stejný účinek a ubližuje tím jen sama sobě.Proč to dělá?Přece nebude kvůli jednomu zklamání stavět všechny muže do jedné řady.Jen poznala,jak je těžké a zodpovědné,ale přitom nádherné,žít v partnerském vztahu.Pomalinku se začala měnit.Hodně na sobě pracovala,aby byla vyrovnanější.Hledala ztracenou rovnováhu a důvěru v lidi.A učila se poznávat nekonečný obzor lidských duší...
|
|
|
