Vstávám, respektive otevřu oči a dostávám se do fáze probouzení. Znáte to, promnete oči, zívnete, chvilku koukáte. Při tomhle koukání snad ani nechcete vidět nějakou změnu, chcete se přesvědčit, že je vše tak, jak má být, a tak v klidu vplujete do kompozice všedního dne.
Každý takt je pečlivě zvážen, alespoň ty první, propočítán, aby vše vycházelo, přestože noty jsou dynamicky rozdílné – hádky, radosti, každodenní povinnosti a překvapení. Snaha zalíbit se posluchači, nás nutí omlouvat se sobě samotnému, přesvědčovat se, že jedna nota hudbu nedělá. Jojo, nic naplat, vstávat se musí.
Abych Vám o sobě dal něco vědět, jsem flegmatik. Krásné slovo, že? Tak líně se v ústech převaluje z jednoho boku na druhý, než ho vyplivnete. Přesně na mě sedí, lidé mě jen tak přehazujou a nakonec vyplivnou, nenechají mě dostat se dál do jejich hlubin.
Dovláčím se k lednici, pomalu otevřu a chvíli jen tak bloumám z okoralýho sejra na dva plátky zelené šunky. Snad díky tomuhle nesnáším rána. Nevím, proč to dělám, snad z hrdosti, snad z nudy. Představuji si tu lednici pěkně plnou, plňoučkou, tak plnou, že když jí otevřu padá na mě uzený losos a slanina, rychle tam zamáčknu jitrničky a poté si vítězně řeknu, že tohle všechno je pro snoby a mě stačí ten plesnivej sejra. A tak tam sedím sám, seškrábávám z něj plíseň a představuju si, co mě v ten dnešní den čeká.
Nepředstavuju si to krásný, k tomu flegmoušovi jsem ještě pesimista (toho zas hodně rychle procedíte mezi zubama, už aby byl pryč), takže přemýšlim nad hrůzami dneška. Ale vlastně mě ani nic nečeká, víte? Jen tak přemýšlím, co by bylo kdyby….kdybych nenechal práce, kdybych nešel proti tomu bastardovi svědčit, kdyby mi nezabil ženu, kdyby…
Bluesová nálada maloměsta se toulá snad všemi ulicemi, jen v hospůdkách si to rozdává jazz s lidmi, co neztratili svou víru. Víru ve sklenici piva. Dva prcci mi nabídnou travku, peníze prý jdou na děti v dětských domovech. A já? Sednu si na kašnu a prosedím tam víc symfonií než si dovedete představit. Okoukávám motivy dětí, ale hlavně těch starších, zkušenějších, kteří již vědí, co se lidem líbí. Mají ve svých skladbách své refrény, ať už vynucené ze strachu ze změny a nebo to oblíbené, které chtějí opakovat a přehrávat si je, jak jen to jde.
"Vstávám, respektive otevřu oči a dostávám se do fáze probouzení. Znáte to, promnete oči, zívnete, chvilku koukáte."..
..a pak znova usnu
fakt dobrej styl, plyne to jako hudba