Vznášení se mezi rozevlátými odrazy
světel vonících letní vláhou
listy kaštanů nastavují dlaně kapkám
řeka, neustálý močál v kamení
a vzdechy večerních chodců
milenců a bezdomovců
již se utopili v lahvích od rumu
Vkrádáš se branou pozdních hodin
srdce hned dokořán, hned na tisíc západů
netušíš, za číms vyplul mezi kandelábry
orosené smolným nebem
z něhož trny žárovek odehnaly hvězdy
i měsíc zakryl svou mrtvolnou tvář
má dost příčin a důsledků
a věčného proč filozofů
kteří smáčíce brady v půllitrech
chroptí slávu melancholie
recitují uslzené věty básníků
jejichž noční můra se změnila
v běláska s křídly smrtihlava
Povadlá tráva opřená o pískoviště
bez písku, ale se střepy štěstí či snad
prokletí
a s kusem plastu, v němž ještě zbylo
několik kapiček zapomnění pro trosku
vrak, jenž ztroskotal na slavném útesu
v rozbouřených leskle tmavých vlnách
dneška
oslepen mozaikou oken v mříži panelů
který kdysi byly pobledlé optimizmem
stejně jako stále se měnící mozaika životů
prosnídaných za nimi
za nimi provzdechaných pohlavní rozkoší
prosmrkaných v rýmách a pláčích
které se snáší jako chladná mlha
ale nezměkčují obrysy
neboť ostrost marných hodin
na ně bývá tygřím soustem
Deštěm se šíří ubíjející vůně
přerostlých koprů kolem vil
rozsypaných v tajuplných zahradách
za jejichž tújemi se odehrávají obřady
ne tak strašné jako zimnice svědomí
ale nepochopitelné pro ty
kdož své čekání na smrt, jež nazývají žitím
rovnají ve skříních do pyramid
a sestříhávají do zelených čtverců
Zde se neobjevují hrdinové
natož aby se proměňovali v tuberkulózní
obláčky
jenom jejich panošové zjeví se ve vikýři
a potom prchnou podél výpadovek
na nichž kvílí kola ve víru rulety
kde příkopy tečou k obzoru
a tam chrlí duhu olejů na oblohu
Zavíráš dveře, kterými ses vplížil
jen abys hledal to, oč nestojíš
na okně nalepená grimasa noci
mrkne na tebe náměsíčným okem
a pokoj se plní
slzným plynem
snů
|