...A ze sna se
probudila.
Její dech se
mísil s tichem
šerosvitu měsíce
by neodolal ani
poslední z trosečníků.
Natáhla ruku a
řekla
“neodcházej”-
tak se bála
otisku, jenž
ponechala
napospas
nevěřícím, krčícím se za branami.
Mluvila krátce.
Slova
prchala z jejího
příbytku
jak malé děti
chtěla dobýt svět
a chtěla hračku.
Očima házela
kolem
tóny potápějící
se flétny
slyšeli všichni
volání – že
zraňuje srdcem a doteky.
Když opět usnula
vytratilo se půl
mého já
a půl tvého ty
si se mnou už
nemělo co říct...
|