BOM
(Boj o místo)
Je mrazivé ráno, mobilní telefon vyzvání. Kamarád mě probouzí ze snu. Vstává ve stejnou chvíli jako já – čtvrt na šest. On v tuhle nekřesťanskou hodinu do práce a já do školy. Vytrvale vyzvání dokud hovor nepřijmu a on mi nepopřeje krásné ráno. Je příjemné mít přátele. S hrůzou si po vypnutí mobilu uvědomuji, že nastal den BOM – tedy jak s oblibou říkám den boje o místo. Před autobusem.
Zastávka, na kterou po půl hodince přicházím, vypadá teď celkem nevinně. Připadám si jako generál, který si prohlíží bitevní pole a kriticky hodnotí fyzickou zdatnost svých nepřátel – spolucestujících. Zatím je nás tady málo, ale všichni ve „výborné“ kondici. Tedy ve věku 18 – 40 let. Á tam se krčí malý stařeček. „Budeš to mít těžké, dědo“ říkám si v duchu, „tihle spolucestující neznají bratra a úctu ke stáří.“
Každý nově příchozí je vítán opovržlivým pohledem ostatních. Přituhlo, ale nálada se dostává pomalu do varu. Zastávka se plní a pohodlná lavička je již opuštěna. Začínají se totiž vytvářet tři hloučky, ten uprostřed je největší. Nikdo nemluví a každý se soustředí, aby zaujal nejvýhodnější pozici před imaginárními dveřmi. Důležité je taky vzdorovat sílícímu tlaku ze zadu, kde stojí ti méně šťastní, nebo pomalejší? Stylově oblečená starší dáma předvedla právě dokonalou taktiku a dostala se ze zadních pozic až k prvním místům. Dalšímu se to už nepodařilo – ne, ne už nebudeme tak hloupí.
V dálce se objeví jasná světla, přijíždí autobus. Cítím napětí ve vzduchu. „Chudinka stařeček“ stojí prví tam, kde očekává dveře k řidiči. Tak přece nebude tak hloupý, na tomto místě totiž stojí vždy méně lidí, šance na sezení je tedy větší.Autobus brzdí a řidič se tváří unaveně. Tato zastávka je první v pořadí a autobus je prázdný.
Dveře se otevírají a neviditelný generál dává povel – VPŘED!!!! Kdo náhodou zakopne je ušlapán rozvášněným davem.
Bleskovou rychlostí jsou obsazena všechna místa. Na tváří sedících se rozhostil blažený úsměv. Tuhle bitvu vyhráli a budou sedět celých 20 minut. Ti pomalejší se naopak toužebně rozhlíží, zda přece jen není někde ještě místečko.
Kupodivu se mi jedno křesílko podařilo obsadit, kolem dokola není nikdo takový na nějž upozorňuje cedule – děti a mládeži, uvolněte místo starším spolucestujícím. Ulehčeně si oddychnu. Tenhle boj mě čeká zase až za tři dny.
Malá bitva je dobojována, ztráty na životech nulové, boty pošlapány. Mám na nich vzorek tří podrážek, zajímavé.
Snad vám má ranní cesta něco připomíná. Možná prožíváte ještě krušnější chvíle a v tom případě vás hluboce lituji. Každopádně jsem ráda, že podobní velcí bojovníci nejsou jen v našem městě.
|