|
|
|
| |
Sedmý příběh knihy
TAJEMNO
To co zde popíši může být jen fantazie, může to být váš sen na papír hozený, ale může to být i skutečnost, která není na první pohled vidět a zpravidla nikdo nevěnuje tolik času pátrání po tom, zda tato fantazie, tento sen, tato skutečnost anebo vize jakou jsem prožil já, je ve své podstatě reálnou skutečností, místem, které doopravdy někde existuje a může se dokonce shodovat i s jednotlivými detaily toho, co v tomto nadreálnu prožijete.
Zkuste se zamyslet nad tím, na kterou hromádku by jste tento příběh odložili.
Na konci příběhu, vám dám možnost nahlédnout pod plentu širšího pátrání a objevování skutečností, o kterých se vám nemůže ani zdát za předpokladu, že jste takové místo nikdy před tím nenavštívili.
VIZE
Otevírám těžké dubové dveře. Za nimi je dlouhá temná chodba. Instinktivně se snažím nahmátnout vypínač. V blízkosti dveří rozhodně není. Vstupuji do chodby a tápajícími kroky jdu pomalu vpřed. Tma mne již dokonale pohltila a najednou slyším, jak se s velkým lomozem zavírají dveře, kterými jsem prošel.
Otočil jsem se ke dveřím a uviděl jak mizí i ten poslední paprsek denního světla. Nyní jsem zůstal v naprosté temnotě, v neznámém prostředí a sám. Pomalu se otáčím a z neznámého důvodu pokračuji v chůzi chodbou. Tma mne znervózňuje a tak vytahuji z kapsy cigaretu. Marně se snažím najít také zapalovač, ale asi jsem ho někde zapomněl.
Jdu dál a jediné co slyším je tlukot mého srdce. Asi ho mám až v krku, ale to mne nikterak nemůže odradit od toho, abych nepokračoval v chůzi chodbou. Dostávám pocit, že tato chodba nemá konce. Zastavil jsem se a přemýšlím co bude následovat v dalších okamžicích tohoto nezvyklého výletu.
Na strach z toho, že není cesty zpět, jsem zatím nepomyslel.
Myšlenky putují jak voda v řece. Proplétají se, zdánlivě nikde nezačínají a jen co vás minou, někde za vámi, nikde nekončí.
Pohledem jsem zamířil daleko před sebe a v nečekaném okamžiku jsem uviděl světlý bod. Následovali dva světlé body blíže a další dva a další a další. Čím se více přibližovaly, tím se zvyšovala jejich rychlost. Byl to okamžik a poznal jsem, že se jedná o kliky ke dveřím. Minuly mne po obou stranách chodby a obrovskou rychlostí zmizeli někde daleko za mnou. Nyní jsem si všimnul, že pod každými dveřmi, v místech jejich prahů prosvítá jasné světlo.
Napadlo mne, které dveře zvolit a kam vstoupit hned a kam potom. Otočil jsem se zpět a nevěřícně zakroutil hlavou. Vůbec mne nenapadlo, že jsem ušel po tmě tak daleko od dubových dveří, kterými jsem přišel do této chodby.
Možná jsem ani tak daleko od nich nebyl a tohle celé představení byla jen další vize ve vizi, kterou právě popisuji.
No, to je v tomto momentě docela jedno. Vrátím se k tomu co jsem udělal.
Chvíli jsem uvažoval do kterých dveří vstoupit, ale pak se najednou jedny sami od sebe otevřeli a jelikož jsem stál opodál, šel jsem k nim a vstoupil do nich.
To co jsem uviděl, bylo opravdu neskutečné.
Sluncem zalitý den, duny písku všude kolem dokola, modrá obloha a stopy, kterých jsem si hned nevšimnul. Napadlo mne, jak je to asi dlouho, co tudy onen člověk prošel. Stopy již místy zavál písek a jelikož bylo bezvětří, musel tudy projít někdy dříve. Nevím jak, ale najednou jsem věděl, že v tomto kraji vítr příliš často nevane a tak jsem chytnul za kliku a dveře zavřel. V momentě, kdy jsem pustil kliku, sama od sebe zhasla.
Opět stojím v temné chodbě, kde svítí jen kliky od tajemných dveří. Jdu blíže k jedněm z nich. Sami se přede mnou otevírají a já vidím co je za nimi.
Stojím na holé skále a k vrcholu zbývá jen několik metrů. Stoupám, abych se podíval co je za horizontem. Přede mnou se rozprostřelo hluboké údolí. Dole mezi nízkými stromy jsem zahlédl nějaké chatrče. Mezi nimi pobíhali lidé oděni do kůže. Všimnul jsem si velkých ohňů, na kterých zřejmě pekli nějaké maso. Nevím to přesně, protože to bylo ode mne dost daleko.
Stojím tam na vrcholu a sleduji dění dole v údolí.
Najednou se spustil poprask. Někdo z lidí dole mne uviděl. Svolává všechny ostatní a pospolu si lehají tváří k zemi.
Napadlo mne, že mne mají za boha, protože na vrcholu všude kolem mne se válí hromady jídla, množství různých kožešin, ale i opracované kameny.
Usoudil jsem, že stojím na jejich posvátné hoře. Byl jsem v tom momentě značně zmatený, ale čekal jsem co se bude dít dál. Netrvalo dlouho a lidi se pomalu začali ze země zvedat. Zřejmě čekali, že půjdu k nim dolů, ale já jen nehnut stál a sledoval je. Rozhodli se, když bůh nejde k lidem, půjde lid k bohu.
To se mi, ale vůbec nelíbilo, protože jsem nechtěl zasahovat do jejich životů. Možná mne to emocionálně i trošku rozčílilo a co se nestalo.
Obloha se začala rychle zatahovat, což lidi dole asi překvapilo, protože se začali zastavovat. Najednou z mraků vyšlehl obrovský blesk a udeřil do skály asi napůl cesty mezi mnou a lidmi v údolí. Následoval strašlivý hrom a začalo pršet. Lidi kupodivu nezačali utíkat. Jen si zase lehli na zem.
Začal jsem cítit, že je mi zima a tak jsem se rozhodl vrátit zpět do tajuplné chodby.
Jen se zavřeli dveře a já si uvědomil jak jsem za tu chvilku promokl, hned mne napadlo jaké šílené překvapení mne čeká za dalšími dveřmi. Bezmyšlenkovitě jsem k jedněm zamířil. Ty se okamžitě začali otevírat a já ucítil teplo, které vycházelo z prostoru za nimi. Neváhal jsem a vstoupil dovnitř. Uviděl jsem bujný prales a v dáli sopečný vulkán, který bez přestávky chrlil ze svého jícnu hromady popela. Na úpatí hory vytékalo ze země rozžhavené magma.
Než jsem se nadál, měl jsem šaty dokonale usušené.
Během krátké chvíle jsem si všimnul, že láva již protéká mezi kořeny stromů opodál a tak jsem se rozhodl opustit toto - v příštích okamžicích - již nebezpečné místo.
Vrátil jsem se zpět do temnoty nehostinné chodby a přemýšlel jestli ještě chci nahlédnout za další dveře. Chvíli jsem váhal, ale pak mi to nedalo. Snad proto, že pořád ještě kolem mne svítilo mnoho klik od dveří.
Pomalu jsem se vzdaloval od posledních dveří, které jsem navštívil, když tu jsem uviděl kliku, která svítila jinak. Bylo to matné sytě modré světlo. To samé vycházelo i od prahu dveří. To mi samozřejmě nedalo a tak jsem se rozhodl vstoupit. Ale co to? Vchod zůstává uzavřen. Chopil jsem se tedy kliky a potlačil do dveří.
Se strašným zavrzáním - jako by tyto dveře nikdo sto let nepoužíval - se otevřeli. To co jsem uviděl, mi takříkajíc vyrazilo dech.
Stál jsem před domem, ve kterém momentálně bydlím a ze dveří jsem vycházel já sám. Měl jsem na sobě bílé sako a plátěné kalhoty a šel jsem přímo proti sobě. Zřejmě jsem se neviděl.
Napadlo mne, že se musí jednat o budoucí čas, protože bílé sako jsem si ještě nekoupil. Ale asi to nebude zase tak daleká budoucnost, protože jsem si nevšimnul jiných známek zestárnutí.
On - já prošel skrze mne, což mne vyvedlo z míry a já zůstal stát jako přimražený. Trvalo mi notnou chvíli než jsem se dokázal pohnout. V tomto momentě, i když jsem věděl, že se musím vrátit zpět do reality, jsem nevěděl jestli se mi vůbec chce. Ještě chvilku jsem tam jen tak stál a pak se obrátil zpět ke dveřím. Znovu jsem vzal za kliku a dveře za sebou přibouchnul.
Stál jsem tam po tmě a myšlenky se mi honily hlavou. Napadlo mne, že pro dnešní den jsem již viděl dost a že více ani vidět vlastně nechci.
Chodba se začala měnit. Kliky z ničeho nic zmizely a v místech mezi dveřmi se zažehli pochodně. Tma se změnila v šero, protože plameny byly dost daleko od sebe. Otočil jsem se kolem vlastní osy a v dálce za sebou uviděl velké dubové dveře. Vzpomněl jsem si, že tudy jsem se dostal do této tajemné chodby a tak jsem šel k nim, s pevnou vírou, že to je cesta ven. Možná ve mně přeci jen trošku hlodala nejistota, zda se dostanu ven, ale přesto jsem k nim šel.
Když už jsem byl na pár kroků od nich, dveře zmizeli a já si uvědomil, že jsem doma, sedím u počítače a bez hnutí sleduji mrtvou obrazovku.
Na začátku jsem přislíbil odhalení roušky tajemna.
Tato chodba ve skutečnosti doopravdy existuje a není sama. Jedná se o celý labyrint chodeb, které nejsou příliš známé. Nacházejí se v jiho-východním Turecku, mezi roztroušenými osadami, asi osm set kilometrů od Ankary. Celý komplex má na šedesát kilometrů a to v několika patrech nad sebou. Místní obyvatelé na jednu stranu tvrdí, že tyto chodby jsou pro ně tabu, protože je vybudovali bohové a ony ukazují i to, co se ještě nestalo, ale na druhou stranu připouštějí, že v případě atomové války je to jediné místo, kde by se dalo přežít.
Celý komplex je jedno velké podzemní město se vším komfortem a všemi možnostmi pro běžný život.
Je skutečností, že Turecká vláda používá části těchto prostor jako sklady potravin a ani armáda nepřichází zkrátka. Ovšem na druhou stranu, do těchto prostor se dostanete bez větších potíží, za předpokladu, že je najdete.
Věc dveří a svítících klik nemá smysl rozvádět, protože každý má právo interpretovat své vize tak, jak je jemu nejbližší. Co jsem viděl já, nemusí vidět druzí a co uvidí oni, nemusím nikdy vidět já.
Nyní se zamyslete: Co kdyby jste byli v takové chodbě, stáli před takovými dveřmi, co by jste rádi viděli?
Zkuste si to jen představit a pak již jste na prahu všemožných snů a vizí a záleží jenom na vás, na kolik je dokážete prožívat a zároveň vnímat to podstatné co se v nich skrývá.
Pokud to někdy zkusíte, přeji Vám ať spatříte to, co vidět chcete a ať zmizí to, co je Vám nepříjemné, nebo co Vás trápí.
MARTENS de Adaleans
|
|
|