|
Tak co položíme
každý z jedné strany
vrbového proutku
který se jen tak kymácí
na hranici z kamení?
Já někdy proskakuji
ohnivými obručemi
hříva mi doutná
a v tlapě vězí
rezavý hřebík.
A když se sejdeme
v té sektorové kuchyni
tak banální, stůl
kostkovaný ubrus
tenkrát to bylo moderní
a židle pro všechny
a lžíce pro všechny
a jídlo pro všechny
a někdo je sněhulák
někdo je zašit v plyši
někdo má oči
malinké myši
někdo má jednu ruku
a lakomec hned tři
někdo má černé zuby
a někomu to sluší
a já mám zástěru.
A tu já položím
na svoji stranu
proutku.
Co přidáš ty? To, bóóóže
vědomí, že jsi vezír Ninšubur
můj rytíř pravdivých
přikázání a slov:
Vám, ženským, schází orgán
pro takové pikantérie, které
v přesčasech bují po spolcích
filatelistů, šachistů, kýho výra
králíkářů, po fotbalových
hřištích, v hospodách
či při lovech na tetřevy...
A navrch přihodíš
první zoubek dítěte
který jsi musel
kurnik šopa
najít zrovna ty.
|
