150

Zase tam stojí. Přešlapuje si pod lampou,tentokrát už je tma. Stojí tam a kouká do země, jak včera, předevčírem… Stále…vždy jen řekne „ahoj“ a jako by nic jde pryč. Včera jsem zůstala chvilku stát,chtěla jsem na něj zavolat,ale nakonec sem to neudělala. Šla jsem domů, zas do prázdného bytu, jako stále, jako předchozích 148 dní. Přemítám, dneska ho oslovím, určitě, zkusím to. A už mě zdraví „Ahoj“, „Ahoj“ odpovídám, koukám, jak mizí pryč, nadechuji se a šeptám „Počkej…“,ale je to příliš potichu,už mě neslyší a mizí ve tmě.