Rána se studeně lesknou

To jak léto mizí

Pomalu ho pouštíš prst po prstu

Až tam najednou stojíš s prázdnou dlaní

Vzalo si s sebou všechny vůně

A nenechalo ani špetku

Přinášejí ti jeden den za druhým

A všechny ztvrdlé na kámen s černou spálenou kůrkou

Máš před sebou hořkou hostinu

Tohleto je přece pro horníky a takový chlapy

Nejtmavší z nich si okroj nožem Zapomnění

Všechno je lepší než doopravdy cítit

Je to jako každej rok a musíš to přežít

Noci zabírají místo dnům

A stíny šrafují chodníky Ty po nich bloudíš

A nezastavíš se dokud nepřijdeš na to

Že máš ještě nůž Ticha a úkol

Který přímo odporuje jednomu z přikázání.

A má někdo snad zbraň proti stesku, když tyhle dny proměnily zvuky a hlas se rozléhá v jasném vzduchu tak, jako to je slyšet právě jenom jednou za rok? Prokousat se kamenným chlebem ke dnům ještě a ještě kratším, k vlhké zimě ve vzduchu a v půdě a na větvích, a přitom bolavě tesknit po červencovém soumraku nad makovým polem. Najít si v sobě ten obraz a podržet ho u sebe – a pak ho rychle odstrčit, když si člověk uvědomí, že hřející vzpomínka přerostla v hlad a bolest na místě, kde ve skutečnosti chybí… Čas se zkracuje a hodiny zrychlily, začali jsme taky rychleji umírat? Blížíme se?