V koutě za domem seděly dvě postavy naproti sobě a povídaly si:

„Teď mi vysvětli, co budeš dělat?“ Zeptal se černovlasý třicátník.

„Já nevím, Steve.“

„Proč to protahuješ, všichni vědí, že jsi skončil. Co teď budeš dělat, Tony?“

„Já NEVÍM, Steve.“

„Tak aspoň táhni!“

Steve táhnul dámou na E3.

„Hraješ to jak ponocný. Ta tvá hra mi připomíná tebe. Celý život jsi jenom břídil, který se zoufale snaží soupeřit s intelekty těžkého kalibru v domnění, že budeš jednou úspěšný muž.“

„Máš problém, Steve?“

„Jenom to, že tvá zasraná ctižádostivost nás dohnala až sem!“ Řekl Tony a pokračoval ve hře.

„Tak víš co? Seru na tebe. Vykašlu se na svět, který si nasral do krku tím, že mě stvořil a už nebudu dál nic zachraňovat.“

„To nemyslíš vážně? Chceš snad říct, že mě tu necháš samotného s tou hromadou šrotu? Vždyť ani nevím jak se s tím zachází!“

„Steve, tahle nukleární hlavice je ovládána třemi tlačítky. Myslím, že navzdory tomu o jak složité zařízení jde - tohle zvládne i naprosto retardovaný člověk.“

„To bylo možná před patnácti lety. Za tu dobu ty tlačítka znecitlivěla. Bůh ví, jestli to ještě funguje!“

„Tak si to konečně vyzkoušíš, já jdu spáchat sebevraždu.“

„Chtěl bych vědět, který z těch chytrých inženýrů vymýšlel tenhle systém. ‚Pokud nepřerušíte do patnácti vteřin první poplach, spustí se náhodný režim.‘ Ukaž mi toho vola, co tohle vymyslel.“

„Ochranný mechanismus, tak to prostě chodí. Venku zuří válka. Můžeš být rád, že tu obsluhuješ jenom tři tlačítka.“

„Hele Tony, jak můžeme vědět, že ta bomba ještě funguje? Proč se na to nevykašlat a nejít domů?“

„Chceš vyhubit celé lidské pokolení jenom pro to, abys mohl jít na chvíli domů?“

„Tony, ty jsi to spískal! Tak tu zůstaneš, ty jeden zkurvený vřede!“

„No tak pozor. Jak jsem mohl vědět, že se spustí první poplach zrovna ve chvíli, když budu tlačit hovna na záchodě?“

„Měl jsi tu být každou vteřinu, zatímco jsem byl u admirála. Dávat pozor, oči na šťopkách, kapišto?“

„A teď tu jako dva idioti čekáme už nevím jak dlouho na druhý poplach i když je šance milion ku jedné, že se vůbec spustí.“

„Tony, ty jsi to ale spískal! Rádius spuštění je pět minut až deset let! Čekáme zatím jenom sedm dní. To chceš udělat z téhle planety další kometu?“

„Jdu pryč, Steve. Nestojím za nic. Měl jsi pravdu.“

„Tak pozor, hošánku! Tohle si vyžereš! Žádné amatérské filozofování o tom, že jsi měl špatné dětství a tato tvá inkarnace stojí tudíž za hovno. Nejsou žádné další životy… hezky tu zůstaneš budeš čekat na to, až některý z těch knoflíků začne svítit.“

„Tak jo.“

Uplynulo dalších pět let. Steve a Tony stále čekali. V nestřežené chvíli, kdy Steve poprvé v životě vyhrál nad Tonym v partičce šachu se na patnáct vteřin spustil druhý poplach jaderné hlavice Saturn 3. Po následném výbuchu vyhynula lidská rasa.