Sledoval jsem, jak se jemně vlní v bocích a přestože její taneční kreace nebyly nijak extra úchvatný, ona úchvatná byla. Nevím proč, ale vím, že byla. A taky, že si to myslí i Aleš.
,,Tuhle sbalit, to by bylo terno!" drcl do mě a hlavou kývl k tanečnímu parketu, kde uprostřed kroužku tancovala ONA. Blonďatý vlasy se jí houpaly na ramenou, když tancovala. Nohama jenom tak mírně podupávala do rytmu písničky. Usmívala se a občas něco řekla.
V tom kroužku okolo ní tancovala i Martina. I když byla v obličeji možná hezčí, celkově se jí nemohla rovnat.
,,Tak ji sbal!" poradil jsem Alešovi ironicky a dál ji pozoroval.
,,Na tuhletu nemám, kámo. A když ne já, tak ani ty. Pro tebe je ale stejně pasé, ty máš svou Martinku, tak si jí hezky hleď!"
,,Martina a ona-to je něco úplně odlišnýho, nemůžeš je k sobě přirovnávat ani náhodou! Martina je něco jako klidná voda, je hezká, ale tahle bohyně, rozbouřená a divoká řeka, je prostě...jiná!"
,,To teda je. Právě nám frnkla!" ukázal na blonďatou hřívu mizící ve dveřích klubu.
Ke stolu se právě vrátila Martina, přestali hrát.
,,Ta Elen je fakt super!" Sedla si na mi na klín, přestože u stolu bylo místo a upila z mé skleničky s broskvovou vodkou.
,,Jaká Elen?" svraštil jsem obočí. Zase nějaká kámoška...
,,No ta blondýna-jak s náma tancovala!" ujasnila.
,,Ona se jmenuje Elen?" rozjasnil se Aleš.
,,Hm, je to skvělá holka. Ale bacha, Alešku, na takový kluky jako ty má prej pifku! Půjdem už pryč, Petře?" hodila na mě psí oči.
,,Jo, jasně, jenom počkej, než to dopiju!"
Martina si na sebe už vzala bundu a čekala, než do sebe kopnu zbytek pití. Hodil jsem na sebe taky bundu a kývl na Aleše. Ten na mě spiklenecky mrkl v domnění, že jdem pryč kvůli jistým věcem. Bohužel jsem místo toho jenom doprovodil Martinu domů, protože měla rodiče doma. Cestou domů jsem myslel místo na svou holku na Elen.
,,Péťo, budeš si teď se mnou malovat?" zatahala mě Kristýnka za rukáv, když jsem seděl u počítače a právě ukončoval internetový spojení s jedním psychopatem, kterej si říká Homolka.
,,Né, Kristýnko, já nemám čas, musím ještě něco udělat, víš? Máme mít na zítřek úlohu napsanou na počítači, takže promiň, ale nemám čas!" odbyl jsem svou pětiletou sestru, která se mi vnucovala s pastelkama a velkým blokem papírů, na kterým se skvěla blonďatá Barbie-někomu se hodně podobala!
,,Ty si ale se mnou musíš malovat, protože to maminka říkala!" dupla si a pak zakašlala jako starej tuberák. Zřejmě něco chytla ve školce.
,,Ach jo, Kristy, proč nechceš dělat něco užitečnějšího, než si malovat?"
,,Jestli chceš, můžem si číst z té nové knížky!" nabídla mi velkoryse.
,,No, to si budem teda radši malovat!" uznal jsem a vypnul počítač.
V předsíni se ozval zvonek. Krátce na to se ve dveřích objevila Martina.
,,Ahoj Petře! Jé, ahoj Kristýnko!"
,,Ó, díkybohu! Deš právě včas, Martino! Určitě si tady budeš s Kristýnkou malovat, že jo?!" sepjal jsem prosebně ruce. Martině jemně zacukalo v koutcích a pak si sedla ke Kristýnce na koberec. Je šílená! Dělá pedák, bude z ní učitělka v mateřince, takže má s dětma jistý zkušenosti a ví, jak na ně. Ale po tom, co se s nima morduje dopoledne ve škole jako v praxi, aby se ještě starala o Kristýnku, to už je šílenost! Kristýnka si už na Martinu zvykla, chodíme spolu už skoro půl roku.
Když Kristýnka uznala, že už jí to malování stačí , že jí bolí v krku a měla by už jít spát a že by nás dva taky mohla chvilku nechat o samotě, už jsem měl celej úkol uloženej na disketě.
,,Dneska už asi nikam nevyrazíme, co? No nic, to nevadí. Když jsem s tebou, tak je jedno, kde..." pošeptala mi do ucha Martina, když se ke mně zezadu přikradla.
Strhl jsem ji k sobě na klín a začali jsme se líbat, bezohledu na to, jestli sem někdo přijde, nebo ne.
Když jsem ji tak líbal, najednou mi hlavou bleskla absolutně crazy myšlenka - jaký by asi bylo líbat se s Elen... Snažil jsem se na to rychle zapomenout, ale nemohl jsem Elen z myšlenek vypudit!
,,Co je zač, ta Elen?" neodpustil jsem si a musel se Martiny zeptat.
,,Ona je taky z Židenic, tak před měsícem se přistěhovala, víš. Je jí osmnáct nebo devatenáct, myslím, že je něčím vyučená...proč tě to zajímá?"
,,Ale jenom tak, včera z ní bylas úplně unešená!"
,,Chtěla bych si žít jako ona-kluci po ní šílí, ale ona je v pohodě odmítá, nikde nepracuje, takže se jenom poflakuje...Žije sama, může si dělat co chce, kdy chce a s kým chce... Já mám ale tebe, takže si nemám na co stěžovat!" pověsila se mi kolem krku a spokojeně se na mě usmála.
Rozhodl jsem se, že si zase jednou zajdu do klubíku sám. Martina ulehla s chřipkou (kterou chytla od Kristýnky-protože ta polehává, ale přesto je dost čilá na to, aby nám pořád zpívala svůj flák z besídky) a poněvadž by bylo hříšný v pátek po ukončení školního týdne strávenýho v lavici 3.A naší průmyslovky nikam nevyrazit, hodil jsem na sebe rifle, triko, bundu, pár růžovejch bankovek do kapsy a vydal jsem se ven do víru ,,velkoměsta".
Cestou jsem potkal jednoho kámoše-Honzu Spálenýho. Měli jsme společnou cestu, kecali jsme tak o všem možným, až došla řeč na holky.
,,Hele, neznáš takovou jednu blondýnu? Jmenuje se Elen," zkoušel jsem to, ale Honza o ní bohužel nic nevěděl, což se vlastně dalo očekávat, i když jsem mu ji podrobně popsal.
Doufal jsem, že se snad objeví v klubu, ale marně. Vůbec se neobjevila! To mě dost zdeptalo, takže se ze mě pro dnešní večer stal spíš samotář, málokdo ze mě něco dostal! Jsem já to ale bídník! Místo abych truchlil kvůli Martinině nemoci, tak truchlím kvůli tomu, že se Elen nikde neobjevila!!! A co, kašlu na to! Kašlu na NI!
,,Poláček! Mohl by jste mi vysvětlit, nad čím tak usilovně přemýšlíte? Doufám, že nad lamelovou spojkou jednokroužkovou!" zaburácel mi do ucha Strnad, profesor strojnictví. Byl jsem úplně mimo, hlavou se mi honila jenom ona. Elen. A nic jinýho jsem nevnímal.
,,Cože?" probudil jsem se do reality a překvapeně hleděl do rozzuřené Strnadovy tváře. Aleš sedící vedle mě stačil zašeptat lamelová spojka jednokroužková, abych byl aspoň trošku v obraze. Zapojil jsem naplno mozkový závity a snažil si něco málo o ní vybavit.
,,Poláček, nedáváte vůbec pozor!"
,,Já, já jsem se zrovna zamyslel, když, když chci vlastně zvýšit to tření a trvanlivost, tak musím nanášet na ty vnitřní ocelové lamely nějaký kovokeramický materiál, ale kde ho mám sehnat? A vůbec - jaký?" vyštrachal jsem z paměti cosi a doufal, že to patří k právě probíranýmu učivu. Rozhodně bych nechtěl schytat další krásnou kuli nebo poznámku, protože čtyřku by naši neunesli.
,,Dá se koupit v železářstvích, třeba ve Feroně, od té nakupujem i tyhle výrobky. No, aspoň že víte, o čem je řeč, Poláček!" povzdechl si nakonec, čímž mě v podstatě vysvobodil.
,,Díky, brácho!" hodil jsem směrem k Alešovi, kterej mě zachránil.
,,Vole, na co furt myslíš?!" vybafl na mě pak Aleš, když jsme vycházeli ze školní budovy, té hnusné barabizny.
,,Na Staropramen!" zachechtal jsem se, ale v mozku mi to neobvykle makalo, protože jsem hledal odpověď na Alešovu otázku. Na co, sakra, furt myslím?!
Odpověď byla jednoduchá-na Elen. Nemohl jsem ji vypudit z hlavy, prostě to nešlo. Něčím mě hrozně přitahovala, ale nemohl jsem přijít na to, čím. Jestli tím, že pro mě vlastně byla ,,zakázaným ovocem", nebo byla tak nepřístupná, to nevím, ale asi budu hodně blbej, když jsem s ní ještě nemluvil, ale pořád na ni myslím!!!
,,Hele, nějak mně pokulhává chrchl, nepřišel by ses na to mrknout? Ty seš na to přece odborník, ne?" s nadějí se na mě podíval Pepa, starej dobrej kámoš.
,,Jestli budu mít čas...Hele, bejt tebou, na ten chrchl bych se vykašlal, dyť ti to skoro ani nejezdí! Včera, nebo kdy to bylo, jsem tě viděl, jak ho tlačíš po rovince! Prodej to na náhradní díly a kup si něco lepší, třeba nějakou Jawu nebo něco takovýho. Tohle už asi nepojede, ani kdybych ti to opravil třeba pětkrát!" silně jsem pochyboval nad výkonností Pepova stařičkýho šrotu s honosným názvem pionýr. Tak by se dal nazývat ve svejch nejlepších let, který má ale už aspoň dvacet roků za sebou!
,,Přiď, Petře, popijem, ty mi to opravíš...co bys neudělal pro kámoše!" přemlouval mě Pepa.
Martina je pořád ještě nemocná a Elen - s tou to nemá cenu, proč neudělat jednou někomu zase radost, že! ,,Jo, přijdu," uklidnil jsem ho a začal po kapsách hledat nějaký drobný na šalinu.
Když konečně přijela, uviděl jsem v ní Bulvu - jednoho dost dobrýho kámoše, sice už staršího, ale chytrýho, co toho ví hodně. Cestou jsme se bavili o všem možným, na to, jestli nezná překrásnou vysokou, štíhlou, blonďatou holku se jménem Elen ze Židenic jsem se ho zeptal až úplně nakonec. Bulva už musel bohužel vystoupit, ale přesto si na ni vzpomněl a snažil se mi o ní něco říct. Ale z toho, co volal, jsem zaslechl jenom něco jako - Dej si bacha, tohle je…a teď už nevím, jestli kurva, nebo kráva, no, na písmeno K to bylo!
Večer jsem nakonec vyrazil až po osmé hodině, protože jsem musel jít s našima na Kristýnčinu besídku, kde byla nuda na entou.
,,Nazdar Pepo! Tak kde máš tu rachotinu?" vlezl jsem do jeho garáže, která byla pootevřená.
,,Zdar Petře! Dost, že seš tady!" objevil se za mnou Pepa a rukou ukázal na svou pýchu.
Dřepl jsem si, abych se na to mohl blíž podívat.
Po důkladné prohlídce, kdy jsem nenalezl nic nenormálního, žádnou vadu a chrchl byl vlastně úplně v pořádku, akorát teda už nejezdil, jsem zase vstal a musel tu nešťastnou zprávu Pepovi říct.
,,Všechno je to na hovno! Vědět to dřív! Fotr mně nabízel, že to dá jednomu kámošovi na náhradní díly za slušný prachy a já vůl řek, že ne, že to ještě pojede... Hele, seš si fakt jistej, že to je definitivní?"
,,Absolutně," oprášil jsem si ruce a porozhlídl se. ,,Tak, kde máš to pitivo?"
,,Ještě nedorazilo. Mají ho donýst dvě holky, víš, jako, prostě malý mejdlo... řeknu ti, ta jedna je kus, to budeš koukat."
Mám Martinu, takže vlastně nemám na co koukat a nebudu mít na co koukat.
Ale koukal jsem.
A děsně.
Tu první jsem znal jenom tak od vidění, ale všeobecně o ní bylo známo, že je ,,zábavová". Tj.-děvka.
Ta druhá holka, která dotáhla asi tři flašky nějakýho alkecu byla...Elen. Svým zářivým úsměvem se na mě usmála, jako by jsme se už dávno znali a podala mi jednu flašku.
,,Kousek, co?" přitočil se ke mě Pepa.
Chvilku jsem jenom tak koukal na JEJÍ nádherný dlouhý nohy v kraťoulinké minisukni a teprve pak se probral.
,,Ahoj! Já jsem...já jsem Petr!" usmál jsem se na ni. Úsměv mi oplatila, ale ten její narozdíl od mýho byl nádhernej.
,,Elen. Už jsem tě párkrát viděla." řekla hlubokým hlasem.
,,Já tebe taky," vysoukal jsem ze sebe. A ne párkrát, ale pořád - ve svejch představách..
Popíjeli jsme, pokecali jsme (na to, jak je krásná, má dost hlubokej hlas, ale to je přehlídnutelný) a pomalu se to mezi náma začalo krystalizovat. Pepa si zamluvil zábavovou Michalu, zatímco já se snažil získat Elen.
,,Hele, mládeži, nebylo by od věci, kdybyste šli třeba někam ven nebo prostě někam jinam, protože my dva tady zrovna máme něco v úmyslu, takže…“ naznačil nehorázně Pepa mně a Elen a tím nás vyhodil ven.
,,Takže, kam půjdeme?“ zeptal jsem se s notnou dávkou nejistoty v hlase a vyčkával, co bohyně navrhne. Elen nečekaně zaútočila.
,,A co třeba ke mně? Bydlím sama…“ koketně na mě házela oči a vysokej podpatek jejího sandálu jsem ucítil na lýtku pravé nohy.
Téhle holce by neodolal nikdo. Tím pádem ani já.
Než jsme došli k ní domů, byl jsem už celej rozpálenej, cestou jsme se párkrát vášnivě políbili (je to něco úplně jinýho než s Martinou), ale tu možnost dotknout se jejích nádhernejch křivek jsem ještě nedostal. A to mě právě rajcovalo. Byla tak nádherně nedosažitelná a přitom skoro má…
Nějakým způsobem jsme se dostali až k ní domů, kde bydlela, jsem nepostřehl, protože jediný, co mě v tu chvíli zajímalo, byla Elen a její tělo.
Zřejmě v obýváku (nebo kde) mě doslova odhodila na gauč a svým hlubokým hlasem mi sdělila, ať si udělám pohodlí.
Ještě než se na mě vrhla, pustila hi-fi věž, konkrétně písničku Zlato poď na to.
Byl jsem celej nažhavenej a nemoh jsem se jí už dočkat.
Elen zhasla a pomalu se ke mně blížila.
A pak se ze mě stal totální idiot.
,,Tak co, Poláček, užil sis?“ zamrkal na mě spiklenecky druhej den ráno ve škole Pepa.
,,Tys to věděl?“ zhrozil jsem se, protože vypadal, že se dobře baví. A bavit se jich ještě asi bude!
,,A jako co? Co jsem měl vědět? Já se tě akorát ptám, jestli sis užil? S takovou krásnou babou, prostě se tě ptám!“ nechápavě vykuli oči. Takže Pepa je v tom nevinně. Neví to. Jenže - určitě to ví spousta dalších, vlastně to věděl i Bulva!! Jasně, vždyť na mě volal, že je to k… to mě mohlo hned napadnout! I když - koho by TOHLE napadlo! Mě teda rozhodně ne!
,,Hele, sorry, Pepo, ale já nemám čas, už musím jít, sorry. Nazdar!“ rychle jsem zdrhl. Především před tím, abych mu odpověděl.
A co teprve Aleš! Ten to beztak věděl, říkal, jakej je Elen kus a jak by bylo skvělý ji sbalit. Mně se to bohužel podařilo. A nebo to bylo nachystaný a teď to všichni ví, je z toho senzace.
,,Petře, co ti je? Ty seš úplně mimo! Co se ti stalo? Něco s Martinou?“ vyzvídal na mně.
Bože, Martina, na tu jsem myslel celou noc. Zná se s Elen, takže se to určitě dozví a rovnou od ní. Od ní. To je tak absurdní!
,,Já jsem ale takovej vůl! Doprdele! A to se musí stát zrovna mně!!!“ složil jsem se zdrceně na lavici.
,,Co se ti stalo? No tak, Petře!“ třásl se mnou.
,,Tys to taky nevěděl?“ měřil jsem si ho nedůvěřivě.
,,Co?“
,,O Elen…“
,,Tys ji sbalil? No neke! Fakt, jo?“ překvapeně se na mě podíval a dychtivě čekal, co řeknu, jestli nějakou perličku nebo něco. Je dost chápavej, proč mu to neříct - nevěděl-li to!
Z hluboka jsem se musel nadechnout, protože tohle se mi neříkalo zrovna lehce.
,,Ne, JI jsem nesbalil. Já sbalil JEHO!!!“ stručně jsem popsal celej incident.
Podtrženo, sečteno-po té, co jsem zjistil, že ona, ta, o které se mi zdávalo není ONA, ale ON, moje seběvědomí kleslo hluboko pod bod mrazu, pořád mám strach, až se někde někdo objeví a bude vykřikovat - hele, to je ten vůl, co naletěl (naštěstí se ale ještě nikdo takovej zatím neobjevil) a bojím se, že Elen, teda vlastně on, řekne Martině, že jsem ji chtěl bejt nevěrnej, a co víc - s transvestitou…
Zatím ale ještě žiju, jedinej, komu jsem o tom řekl, je Aleš, kterej z toho byl tak vyděšenej (protože si sám na Elen brousil zuby), že se mi kupodivu ani nesmál a ani nehodlal to roztrubovat dál. Zachoval se jako kámoš.
Vlastně mi to mělo dojít. Bulva na mě volal, že je to kluk a stačilo by, kdybych si uvědomil slova písničky Zlato poď na to, kterou mi Elen pustila. Teda pustil. Brr, já se líbal s klukem! Hm, vona nebyla vona, byl to roztouženej chlap - to se tam taky zpívá. Ale už tam není to, jak jsem rychle utíkal, možná bych měl dost slušnej čas!
Možná se Martina bude divit, až s ní nebudu chtít chodit do klubu… Už se pomalu uzdravila a jistě spolu brzo někam vyrazíme.
Zazvonil telefon. To bude určitě ona.
|