Čekání na večer
Znáte ten pocit, když vám vezmou hlas a vám se chce kričet, ale nevydáte ze sebe ani hlásku? Když vás zbaví chuti vstát a chytat měsícní prach? Seděli jsme spolu v zahradní restauraci. Lidé se bavili, bylo jim jedno, že jejich děti umírají po tisících. Jedna tlustá paní, bankovní úřednice, rozlila na ubruse bílé víno a všichni se zasmáli. Smál se i cíšník, až mu sliny stékaly z vousů jako larvy motýlu, když předou svou kuklu. "Jen se neomlouvejte," uklidňoval paní, "pod sněhem stejně nikdy nic neroste, tak nač ten spěch? Umíme si přece představit, kam nás ten vlak doveze." Tlustá paní něco zamumlala a dál se věnovala duchaplné konverzaci se svými lachtany. Zkrz vrásčité prsty sledoval jsem Slunce a ty ses ke mně naklonila a pošeptala tu nejsladší věc, jakou jsem kdy slyšel. Bylo mi, jako bych měl zvracet. Slunce se zbavilo kůže a natahovalo po mně své kostnaté ruce. Utekl jsem mezi kameny a křičel o spasení světa. Tehdy jsem pochopil, že žádné nepřijde. Vše bylo tak jasné a ty, má bohyně, shořela jsi na hranici spolu s další zvěří. Ten den mezi lachtany, připadal jsem si jako jediný. Chtěl jsem křičet, ale vzali mi hlas. Už neusnu. |