|
| |
 |
Amnézie
Autor: janka () - publikováno 13.11.2000 (17:50:30), v časopise 16.11.2000
|
|  |
Amnézie
„Maria Antonínová ( 20 let )
Od 25. července letošního roku je pohřešovaná Maria Antonínová, narozená 3. listopadu 1980. K trvalému pobytu je přihlášena v Brně v Damienské ulici č. 115. Pohřešovaná dívka odešla z domova, kde zanechala rodičům zprávu, že jede ke své babičce do Broumova. Tam nedojela a dosud o sobě nepodala žádnou zprávu. Podle informací neměla devatenáctiletá Maria důvod k odchodu z domova a nikdy dosud nebyla pohřešovaná. Dívka je štíhlé asi 165 cm vysoké postavy. Má hnědé oči a tmavohnědé vlasy na ramena. V levém uchu má náušnici se stříbrným drátkem, na kterém je zavěšen pavouček. Když odcházela z domova, měla na sobě modré rifle, tričko a světle hnědé uzavřené šněrovací boty na vysokém podpatku. U sebe měla doklady a látkový batůžek s černobílým proužkem. Pokud víte, kdy by se mohla pohřešovaná vyskytovat anebo jste ji snad potkali, sdělte tyto informace co nejdříve Policii České republiky. “
Dana dočetla zprávu. Panebože, vždyť ta holka je stejně stará jako já! Pomyslela si. Pozorně se zadívala na její fotografii. Už je tři měsíce pryč. Co se jí asi mohlo stát? Tmavohnědé vlasy a oči, vysoké inteligentní čelo, výrazný nos…Jako bych ji odněkud znala…Ach jo, kdybych si konečně na něco vzpomněla. Od té autonehody měla trochu problémy s hlavou. Často ji bolela a Dana trpěla výpadky paměti. Zvlášť když se ráno vzbudila, připadala si dezorientovaná, malátná a někdy si ani nemohla vzpomenout, kde je a jak se jmenuje. A taky ty sny…zdály se jí podivné sny…Otřásla se, jakoby se snažila zbavit se byť i jen jediné myšlenky na ně. To nic není. To přejde. Je to jen následek toho zranění. A doktor říkal, že to časem odezní. Věděla, že si to jen nalhává. Místo aby potíže ustupovaly, zdálo se jí, že je to všechno jen a jen horší. Nemohla to říct rodičům. Byli tak starostliví a ona jim nechtěla přidělávat starosti. Moc dobře si pamatovala, jak to s nimi otřáslo, když ji poprvé po té nehodě navštívili v nemocnici. Její obličej byl k nepoznání. Museli jí udělat tři plastické operace než ji dali trochu dohromady. Ale ani tak už nikdy nebude vypadat jako dřív. Navíc začala napadat na pravou nohu. Doktoři řekli, že je to následek nehody a že se s tím nedá nic dělat. Nakonec…mohla být ráda, že to přežila.
Odložila noviny. Připadala si tak unavená. Pořád byla tak unavená. Přála si, aby se mohla na něco soustředit, ale její myšlenky těkaly neustále kolem a nedaly se zachytit a nedaly se ovládnout, jakoby podvědomí tušilo, že něco je v nepořádku. Něco…něco…
Dana usnula.
Zdál se jí sen.
V tom snu kráčela po krajnici silnice. I když bylo léto, bylo jí chladno. Měla na sobě jen rifle a krátké tričko. Snažila se stopovat, ale pomalu se stmívalo a řidiči večer stopaře nebrali. Už se smířila s tím, že takhle půjde celou noc. Dobře jí tak, kdyby si nenechala ten vlak ujet, už mohla být u babičky. Myslela si jaké nezažije dobrodružství, a místo toho… Slyšela, že něco přijíždí a otočila hlavu. Auto jelo poměrně rychle, ale když na něj zamávala, zastavilo u krajnice. Seděla v něm dívka přibližně v jejím věku. „Chceš vzít?“ podívala se na Danu a přátelsky se usmála. Dana přikývla a opatrně nasedla do auta.
„Musí ti být hrozná zima, na zadním sedadle mám svetr, tak si ho půjči, aspoň než se zahřeješ. To vždycky stopuješ takhle na lehko?“
„Ne, jen dneska. Ujel mi vlak. Nepočítala jsem s tím, že bych musela…“
„Jasně. Chápu. Prostě smůla“ Dívka zařadila a svižně se rozjely. „Já se jmenuju Dana a ty?“
Dana na ni udiveně hleděla. Jmenuje se stejně jako já?! A má stejné vlasy a oči a možná je i stejně vysoká. Slyšela samu sebe jak říká: „Maria, jmenuju se Maria, těší mě.“ Opatrně si přes volant potřásly rukou.
„Já zase normálně neberu stopařky. Udělala jsem výjimku. Připomněla jsi mi, jak jsem tak rok zpátky tady na té silnici stopovala já. Nikdo mi nezastavil. Tak jsem si pořídila auto a je to mnohem lepší, věř mi.“ Usmála se na ni.
Dana, tedy vlastně Maria přikývla. „Moje rodina by na auto neměla peníze. Občas jsem ráda, že mi dají na vlak. Člověk musí mít štěstí.“
„Anebo dobrou práci.“ Doplnila ji ta cizí dívka. Mezi tím padla mlha. Ona však jako by jí to vůbec nevadilo, jela stále rychleji a rychleji. Maria měla tísnivý pocit.
„Nechceš trochu zpomalit?“ zeptala se opatrně.
„Ale prosím tě, snad se nebojíš?“ušklíbla se řidička a v očích se jí zablesklo. „Já stejně vím, že to chceš udělat. A uděláš to, už jsi to jednou udělala.“
Maria byla zmatená. „Udělám co?“
„Zabiješ mě. Chceš na moje místo, že? Myslíš, že to nikdo nepozná? Myslíš, že neodhalí, že jsi obyčejná lhářka?“
Maria se upřeně podívala před sebe a vyděšeně vykřikla: „Já ti nechci ublížit, Dano, vážně ne! Měla jsi sledovat silnici. Dívej se přece před sebe. To tys mě zabila. Vzala sis moje tělo. Ale nepodaří se ti natrvalo ovládnout moji duši. Víš to a bojíš se toho! Nech mě na pokoji!“ V té chvíli se vrhla na volant a prudce jej strhla k sobě. Cítila, jak kola prudce zareagovala, a pak jen tupý náraz.
„Danuško? Nestalo se ti nic?“ Ležela na zemi ve svém pokoji a třásla se. Nad ní se skláněla její matka.
„Já….“
„Slyšela jsem divný zvuk, tak jsem se přišla podívat, jestli se ti něco nestalo. Musel se ti zdát nějaký divoký sen. Spadla jsi z postele.“
„Mami?? Já asi nejsem v pořádku. Já…zdálo se mi, že jsem někdo jiný. A že jsem Danu jen znala. Zabily jsme se spolu v autě. A ona mě obvinila, že za to můžu…Byla to moje vina a ona věděla, že se to stane. Její duše si vzala moje tělo a… Já se nejmenuji Dana. Jmenuji se Maria. To děvče. To pohřešované děvče!“ Mluvila nesouvisle a rozrušeně. Celá se třásla jako v horečce. Matka na ni udiveně hleděla.
„Byl to jen sen, děvčátko. Uklidni se,“ pomohla jí ze země zpátky do postele, „probereme to až ráno, teď se snaž usnout.“
„Ale mami…“
Neposlouchala ji. Rychle ji přikryla a odešla z pokoje. Dana slyšela, že zamyká.
Proboha proč? Nevěří mi. Myslí si, že jsem se zbláznila? Ale já jsem se nezbláznila, jsem jen někdo jiný…
Vedle v ložnici se Danina matka posadila na postel a zhluboka si povzdechla.
„Copak se stalo?“ zeptal se její muž.
„Vypadá to, že doktor měl pravdu. Při té autonehodě si vážně poškodila mozek. Trpí halucinacemi. Teď si dokonce myslí, že je někdo úplně jiný. Budeme ji ráno muset odvézt na kliniku.“ Mluvila tiše. Bylo jasné, že bojuje s pláčem. Danin otec se posadil k ní a objal ji pevně kolem ramen. „Nějak to zvládneme.“
„Zvládneme? Přišli jsme o dceru, copak to nechápeš?“
|
|
|
