PODIVNÝ PŘÍPAD
MAGISTRA NEDUŽNÉHO
Jmenoval se Honza. Mgr. Jan Nedužný. Pětadvacet let mu bylo. Blond vlasy, postavy
atletické, výzoru mladického. Svého jména rozhodně nedostál - hloupý, to teda
nebyl a neduživý teprva ne. Byl tak trošku mimo svůj nomen omen. Za studií na výšce
si blbokracie užil až až. Dělal kvůli nim spoustu zbytečných věcí. Tuše, ale
hlavně z doslechu, nenašel v sobě tu odvahu, aby zahodil další čas pod zlovůlí dalších
nesmyslných nařízení. A tak se jako svobodný občan rozhodl. Odmítnul nástup na
vojnu. Napsal tam to, co se obvykle píše a bylo. Raději ať jej to stojí o půl roku
času navíc. A jelikož mu byl svět jeho souputníků po studiích blízký, rozhodl se
tam vrátit. To se mu po dalších peripetiích povedlo. Onen duch a svěží vánek
neopotřebovaných myslí mu neustále přinášel pocit naděje a vnitřního klidu, že
přecejen se ta země, ve které dosud žil (i přes svou možnost volby - neztratil by se
asi nikde na světě, protože byl, jak se říká, člověkem hned několikrát), neřítí
do záhuby. Ano, to byl přesně pocit, který mu vnukli kolegové na vyšším školství.
I stalo se, že nastoupil. Pozice, na kterou se
dostal, mu přespříliš šancí na srážku s blbokracií neposkytovala, ale tu a tam se
s ní přecejenom utkal. Byl to však tvrdohlavec tvrdohlavá a tak se čím dál víc
utíkal za svými spřátelenými dušemi. Jak se tak ale blížil začátek školního
roku (nastoupil totiž o prázdninách) a s ním i příjezd hlavního náporu studentů,
začal si uvědomovat, že množství jeho práce s tím poroste. Byl totiž čističem
pozemků kolejí. Cosi mu sice bylo již naznačeno, ale on tomu moc nevěřil. Měl za
to, že se bude starat o dobrý vzhled pozemků, co se občasných odpadků týče, ale
že jinak bude gros jeho práce ležet v kontrole přebujelé trávy, útočící
na chodníky, a zametání listí na podzim či odstraňování sněhu v zimě. Avšak
chyba lávky.