|
| |
 |
Zlín nás nespasí
Autor: Dr.apal (Občasný) - publikováno 12.11.2000 (17:29:00), v časopise 14.11.2000
|
|  |
Takový je život
Psal se rok 2000, televizní noviny byly plné oslav a problému Y2K, takže nemělo cenu je ani sledovat. Přesto jsem se díval na regionální zpravodajství. Říkali tam něco, co mě zaskočilo. Okres Vsetín patří pod Zlínský kraj. Jelikož jsem z Valašska, tak mi to nevadilo, vždyť Zlín je částečně taky Valašsko, ale stejně jsem v sobě cítil, že jsem severomoravák, a to se mělo změnit.
Když si můj děda, žijící na malé vesnici, chtěl postavit sloupek za plotem, poznal jsem co znamená být daleko od krajského města. Sice je doba technického pokroku, ale na vesnici tak zdaleka nedorazil. Auto má jen hrstka nejbohatších a na televizi se chodí dívat k sousedům atd. Úřední maratón měl začít každou chvíli.
Naše cesta započala na Obecním úřadě. Řekli nám tam, že nemají potřebné pravomoce ať jedeme na Okresní úřad. Jenže to se lehko řekne, ale hůře udělá.Vypůjčili jsme si auto a vydali se na cestu.
Okresní úřad najít byla hračka oproti tomu, co nás čekalo při hledání těch správných dveří. Než jsme je našli, byla polední přestávka a s tím jsme nic nadělat nemohli. Sedli jsme si, vytáhli řízky, a než jsme dojedli, bylo po pauze. Již při vstupu do místnosti jsem měl pocit, že tady není něco v pořádku. Úřednice sedící za stolem nevypadala vůbec jako úřednice, ale byla to mladá, krásná a příjemná slečna. Přistoupili jsme blíž, a ještě než jsme něco stihli říct, zeptala se nás, co si přejeme. Po strohém předložení naší žádosti nám slečna sdělila, že si musíme povolení vyřídit ve Zlíně na Krajské správě. Při pohledu na dědu jsem viděl, jak se mu protočily panenky.
O týden později to celé pokračovalo.Nyní s jinými lidmi. Opět ve vypůjčeném autě, jsme se vydali do Zlína. Našli jsme potřebný úřad, správné dveře a plni touhy po onom sloupku jsme vkročili dovnitř. Za stolem seděla úřednice podle mých představ, silnější s tlustými brýlemi na očích a nepříjemným hlasem.Nyní jsem konečně nabyl dojmu, že se nám to podaří. Po téměř půlhodinovém monologu, který byl na téma -jak správně vyplnit formulář, přišel blesk z čistého nebe.,,Chybí vám jeden formulář.“ Co to může být? Vždyť jsme byli všude. To byly první mé myšlenky. Ale ta věta pokračovala:,,Musíte si zajít na CHKO a vyřídit si potvrzení o povolení ke stavbě v chráněné krajině.“ Řekla to tak, jako kdyby to nic neznamenalo. Naše vyděšené pohledy hovořily za vše. Otočili jsme se a vydali se domů.
Následující týden si děda vyřídil vše potřebné a mohlo se započít se stavbou, která trvala necelých pět minut. Sloupek jsme postavili a děda napsal na malou cedulku: Stavba tohohle sloupku trvala 3 týdny, a to díky našim skvělým úředníkům, kterým je věnován.
Snad se to jednou změní a lidé budou informováni hned při první návštěvě kteréhokoli úřadu o potřebných formalitách.
|
|
|
