|
| |
 |
Mimo čas a prostor
Autor: Fialin () - publikováno 9.11.2000 (12:48:30), v časopise 10.11.2000
|
|  |
Mimo čas a prostor (surrealisticko-předmaturitní únik)
Otevřel jsem oči. Nic jsem neviděl. Všude kolem tma. Jen hustá, neproniknutelná tma. Neměl jsem ani ponětí o tom, kde jsem. Vlastně jsem nevěděl vůbec nic. Co jsem dělal před chvílí, co dělám teď a ani jsem nevěděl, co dělat budu. Už ani nevím jestli jsem stál, seděl či ležel, na tom ale nezáleží. Otočil jsem se. Uprostřed tmy přede mnou jsem uviděl bílý bod. Vypadal jako hvězda na noční obloze. Nešlo říct jak daleko ten bod byl. Možná těsně u mého nosu, možná světelné roky daleko. Podíval jsem se dolů... Skoro jsem se lekl. Vůbec jsem neviděl svoje tělo. Jen stejná černá tma, jako všude kolem. Musel jsem se rukama přesvědčit, že jsem celý. Abych se ujistil, že tu opravdu jsem a vidím, zakrýval jsem dlaní střídavě bílý bod. Opravdu to vypadalo, že se mi ten bod nezdá. Když jsem dal dlaň do přímky mezi něj a moje oči, tak zmizel. Dal jsem dlaň zase pryč a bod se objevil.
Ta tma všude kolem mi lezla na nervy. Před očima se mi dělaly šmouhy. Takové ty různé šmouhy a chaotické výjevy, jaké se normálně zdají být ve tmě před očima. Musel jsem se pořád dívat na ten bod přede mnou. Nic jiného ani dělat nešlo. Chvíli jsem tak stál, ale pak jsem vykročil směrem dopředu. Asi by každý udělal to samé, možná bylo předpokládáno, že se tak zachovám. Tak jsem tedy šel. Dával jednu nohu před druhou a zase naopak. Pro mě však toto snažení nemělo žádné viditelné výsledky. Bod byl pořád stejný a vůbec nevypadal na to, že by se mohl třeba zvětšit, nebo udělat něco podobného, něco, co by udělal takový obyčejný bílý bod, který si pluje uprostřed tmy a někdo k němu jde. Vlastně jsem nevěděl, zda se vůbec pohybuji. Neměl jsem nic, podle čeho bych mohl říct, že jsem se pohnul. Nic jsem totiž neviděl. Zem nebo podlaha nebo po čem jsem to vlastně šel byla všude stejně hladká a neměnná. I na dotek byla taková nijaká. Rozhodně to nebyla obyčejná pevná země pod nohama. Také to možná bylo způsobeno tím, že ji nebylo vidět.
Náhle jsem si uvědomil že už delší dobu slyším odněkud přicházet tóny tvořící nějakou melodii. Ta melodie do prostředí, ve kterém jsem se nacházel tak zapadala, že jsem ji zprvu ani nezaznamenal. Jak jsem šel, tóny byly stále hlasitější. Ne o hodně, ale hlasitější rozhodně byly. Melodie hrála pořád dokola. Jako nějaká modlitba, která se opakuje v hypnotizující litanii. Všechny její tóny byly ostré a jasné, křišťálově čisté. Nebyly vázané, jako když se hraje na nějaký hudební nástroj. Zněly každý zvlášť a jednotlivě. Šel jsem pořád dopředu. Dál a dál. Melodie se už nezesilovala. Teď se linula jakoby odevšud. Bylo to příjemné a zároveň otravující. Co se to jen děje? Proč slyším tu melodii? Kde se vzala? Sakra, kde to vlastně jsem? Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou. Jediné co jsem měl ve své hlavě byla myšlenka na jakousi maturitu. Neměl jsem ale ani ponětí, o co by se mohlo jednat. Určitě je to jen nějaká blbost...
Ta květina mi na dotek přišla jako písek. Postě když jsem zavřel oči zdálo se mi, že držím v ruce písek. Sice písek divného tvaru, ale přeci písek. Když jsem ji držel déle, nebyl to už ani tak písek, jako papír. Během chvíle se vystřídaly pocity kusu masa, neohoblovaného dřeva a dalších věcí, které jsem neznal. Vůbec to byla zvláštní květina. Přestože byla vidět a tudíž musela vyzařovat nějaké světlo, moje ruce neosvětlila, nejspíš jsem byl celý černý, jako všechno kolem. Dokonale černý. Bílý bod na "obloze" už zmizel a místo něj se objevily dva bílé body na protější straně. Obracel jsem květinu v ruce, prohlížel ji ze všech stran. Každý list vyrůstající ze zvlněného stonku měl jinou barvu. Těch lístků mohlo být asi tak dvacet nebo snad patnáct. Na konci stonku se nacházela modrá koule s oranžovými proužky ve směru poledníků. Tedy na tom konci, který se původně nacházel nahoře. Co bylo na druhém konci si už nepamatuji. Ta koule periodicky měnila velikost. Připomnělo mi to tepání srdce. Zvětšila se a zase zmenšila. Zvětšila a zmenšila. Při tom proužky na jejím povrchu rotovaly dokola. Něco jako otočný glóbus. Položil jsem na ni ruku. Byla trochu teplá. Hřála. Nebo mi to jen tak přišlo? Položil jsem květinu a začal jsem se věnovat krychli. Ta byla pro změnu celá černá. Viděl jsem ji jen díky tomu, že ležela na bílé dlaždici. Vlastě to byl jen černý prostor ve tvaru krychle, který zastiňoval dlaždici pod sebou. Dotknul jsem se horní stěny. Byla neskutečně hladká. Vzal jsem krychli mezi dva prsty a zkusil ji zvednout. Ruka mi sklouzla po jejím povrchu a nic se nestalo. Mohl jsem krychli uchopit sebesilněji, ale zvednout nešla. Materiál s nulovým třením. Strčil jsem do ní ze strany. Krychle se okamžitě rozjela pryč a zmizela z bílé podložky. Ta pojede do nekonečna, napadlo mě.
Těsně za květinou bylo jezírko. Poznal jsem to tak, že jsem najednou měl pocit, jako když mám nohy ve vodě. Sednul jsem si na břeh a pozoroval jeho hladinu, kterou jsem nemohl vidět. Napadlo mě nabrat trochu vody do dlaní. Ponořil jsem tedy ruce do té tekutiny. Byla dost studená. Jak jsem měl ruce ve vodě, pocítil jsem zvláštní zamrazení. Měl jsem pocit jako kdyby někdo stál za mnou, něco velkého a těžkého držel v ruce a chystal se mě tím praštit do hlavy. Sám jsem se tomu musel zasmát. Vždyť by mě ani neviděl. Člověk prostě mívá divné pocity, když je po tmě a navíc ještě v neznámém prostředí. Opláchl jsem si obličej vodou, abych se osvěžil a chvíli se jen tak díval do tmy před sebe a přemýšlel. Pak jsem ucítil prudkou ránu do hlavy. Možná to přišlo tak rychle, že jsem ani nic necítil. Poslední, co jsem uviděl byl slon letící po modré obloze. Pak už jsem necítil nic.
|
|
|
