Ráno jsem vyšel pozdravit svou oblíbenou trafikantku. Tak nějak jsem doufal, že bude žonglovat. Ale oči plameňáků byly jen vzorově srovnány do přihrádek. Naděje, že bych snad mohl nepozorovaně zapálit jednu cigaretu letící vzduchem, klesla někam k podlaze.
Koupil jsem si svých vlastních dvacet očí k plameňáku pomalu dohasínajícímu... Bylo smutné světlo, přes nebe byla popotažena roleta. V ní byla všita mřížka odměřující přesně místa pro mraky, slunce i blankyt, hvězdy.
Napadlo mě, že si do toho jednoho políčka lehnu já. Nevadilo, že nebylo co pít; vždycky stačilo být jen trochu blázen a dělat věci, o kterých se ti zdá; opíjí to jemně, a zanechává to stopy.
Jak řekla jedna básnířka, celá nebeská klenba je podpírána chameleónem, takže vlastně pravé nebe nevidíme; můžeme spatřit jen to, co nám dovolí. Ten chameleón může to nebe měnit; znáte to, zavřete oči a hned je nebe trochu jiný, když je otevřete...
Jenže toho nejvyššího umělce někdo svázal a převrátil na záda. Někdo ho vykuchal a kůži přesně nalajnoval...
Chtěl jsem do toho vložit trochu té anarchie, umění chaosu v sešikovaném roji světlušek. Mezi světluškami jsem byl svatý Jan a kolem mě hejno plameňáků kroužilo. Žongloval jsem lépe, jak sto trafikantů svázaných s poličkami... Než přijela policie. |