|
|
|
Duhová skleněnka Autor: Flynn (Občasný) - publikováno 8.11.2000 (19:23:07), v časopise 9.11.2000
|
| |
Odbyla celá. Kukačka z hodin se vylétla podívat, co se doma děje. A jakoby se chtěla omluvit za svůj náhlý příchod, na omluvu zakukala: „Kuku, kuku, kuku...“
Děvčátko na židli se otočilo a kukačce v hodinách zamávalo. A aby to kukačce nebylo líto, aby si nemyslela, že je doma sama, sama jediná, ptáček v hodinách, přitiskla si dívenka ruce na obličej, roztáhla prstíky a zakukala také: „..kuku, kuku, .. vidím tě, ty kluku .., kuku, kuku..“
Zasmála se, pohodila vlasy. Podívala se z okna. Venku na obloze pastýř sháněl své ovce dohromady. „A co ti neposední berani, jsou celí špinaví. Asi bude pršet. Jen aby maminka s tatínkem nezmokli. Mohli by se nachladit a pili by pak čaj s heřmánkem a s medem, kýchali by a nemohli by si se mnou hrát“ pomyslela si holčička. Stále se dívala z okna a připadalo jí to, jako když v zimě zamrzne sklíčko v okně a pak se na něj dýchne. Všude kolem mračna jak stáda beranů a jen v dálce trochu třpytu, trochu jasu. Ano, jako když se v zimě dýchne na zamrzlé sklíčko.
Ve světnici bylo teplo, útulno, kamna hřála do okolí, polena zčerstva přiložená, praskala. Děvčátko sedělo na stole, hledělo z okna, vyhlíželo rodiče, kteří odešli do města za nákupem. Dávno už zapomnělo na kukačku i na panenku v křesle u kamen. Vyhlíží rodiče a ptá se sama sebe: „Co asi přinesou? Kávu a oříšky, mýdlo a nové boty, sůl a pepř a jiné cizokrajné koření, olej do lampy a svíčky. A také bombóny. Velikánský koš bombónů. A ozdobíme tu lípu venku. A budeme mít vánoce. A taky koupí prut, abychom rozehnali ty zlobivé berany na obloze. Již se trkají...“
Venku začalo pršet, mnohem více, než když maminka škrobí a bělí prádlo a dívka proběhne pod konví a křičí: „Prší, prší, zmokne prádlo!“ A berani na nebi do sebe trkali. Blýskalo se a v dáli se blesky střetávaly se zemí. Tam asi bude peklo.
To vše dívenka pozorovala se zachmuřenou hlavou ve svých dlaních. Urputně přemýšlela o svých rodičích, krabatila čelo. Nos měla nalepený až na skle okna a ústy zadýchala mlžné kolečko. Zasmála se a kolečko prstíkem přemalovala.
„Jů, ti ale zmoknou...“ pomyslela si a pozorovala, jak kapky deště vystřikují fontánky v kaluži. Pršelo stále více a více, až louže od fontánek kapek vypadala jako nadýchaná bílá peřina.
Holčičce se to velice líbilo, sledovala potůček z deště před domem. Prožívala nádherná dobrodružství jako námořník na starém listu, který proud unášel ze stráně. Dole pod strání je cesta, po které potůček dál plaví svůj list. Třeba je jako dopis rodičům, že je vše v pořádku.
List zmizel v dáli, holčička na něj zapomněla.
Déšť byl prudký, ale za chvíli skončil. Beránci unaveni vzájemným trkáním se rozešli na všechny strany, stádo se odběhlo pást někam jinam. Vysvitlo sluníčko a namalovalo na obloze barevný šál duhy.“ Jé, duha, cesta do nebíčka.“ Udiveně pohlédla ven holčička. Seskočila ze stolu, natáhla před sebe prst a říkala: „Kam poletíš sluníčko, do nebíčka nebo do peklíčka... do nebíčka... už letí...“ A točila se na podlaze a dívala se za pomyslným broučkem. Chytla panenku z křesla do náruče a tancovala s ní po světnici. „Tralala, tralala..,“ pobrukovala si k tomu. Pak se zarazila a opět položila panenku do křesla.
„Musím se jít podívat ven, jestli ten prudký déšť nepoškodil kytičky. Maminka je má tak ráda. Ti oškliví berani nevědí, kam šlapou. A člověk aby po nich napravoval, co zkazí,“ povzdychla si, vzala plášť a otevřela dveře ven. Stála na zápraží, dívala se na svět. Viděla duhu, jak je vysoko na nebi. Cítila svěží vůni deště, který přinesl životodárnou vlhkost květům. Tráva se leskne orosená, malá, mladá. A kapky deště na stéblech byly jako slzy. Ne, slzy jsou slané. Byly to perly, ty jsou vzácné.
Svět již pomalu zvedal své hlavy ke slunci. Ptáci opět zpívali, květy a stébla se narovnávala. Také holčička se podívala vzhůru. Na tvář jí spadlo pár kapek vody ze střechy. Zasmála se, vyběhla na trávu. Proběhla louží, která teď vypadala jako zrcadlo. Byla to ta samá louže, co se tvářila jako pěřina, když pršelo.
Dívenka se podívala, jestli květiny neutrpěly újmu. Je sice jaro, ale květy již kvetou. Jenom jedna byla polámaná, opadaly jí okvětní lístky. Sebrala je a dala do kapsy pláště. Tancovala na mokré trávě, střásala ze sebe kapky deště ze stromů. Pak se udýchaná zastavila u stromu, který rostl za jejich domem. Bývalo tam mraveniště. „Co oni, chudáci mravenci dělají“ ptala se sama sebe.
Sedla si do mokré trávy. Vůbec jí to nevadilo, neboť byla zaujatá pozorováním mraveniště. Mravenci na svých cestách tahali dřívka a třísky a stébla, kterými opravovali poškozené mraveniště. Tu táhli mrtvou housenku na zádech do mraveniště. Holčička pozorovala to hemžení tisíců drobných tělíček, jejichž samostatný pohyb se zdál být chaotický, ale ve své jednotě byl dokonalým řádem. Všimla si i toho, jak vytahují ze skrytých zákoutí svého mraveniště kukly ven na sluníčko. „Jé, mravenčí miminka,“ vykřikla holčička a zatleskala.
Náhle její pozornost upoutal lesk pod listem. Co to bude? Sněhová královna, či velká slza? Odhrnula list a spatřila skleněnou kuličku. Skleněnou kuličku, hrající duhovými barvami. Holčička tu kuličku vzala do ruky. Prohlédla si ji skrze sluneční paprsky a kolem ní po zemi tancovaly duhové barvy.
„Kam poletíš, kuličko?“ řekla si dívenka pozorujíc tu nádhernou skleněnku. „Do nebíčka, odkud jsem přišla. Pohleď na mne, duha mne stvořila, jsem děťátkem deště a sluníčka.“
Holčička měla ze svého objevu obrovskou radost, tancovala, vracela se na zápraží k veliké louži.
„Podívej, taky máš brášku,“ řekla dívka a ukázala na velikou kapku deště na listu. „Ale ten odejde za sluníčkem. Ale ty, ty zůstaneš se mnou,“ promlouvala ke kuličce.
„Jé, hele, nebe je zelené a vody červené,“ divila se, prohlížejíc skrz sklo okolní svět. ...Nevěděla, že tuto kuličku kdosi stvořil. Jí připadala jako posel nebes, který spadl pouze jí do dlaně. Nevěděla nic o skláři, který ji odlil, sklář zase nevěděl nic o holčičce, která čekala na rodiče, nevěděl nic o tom, že dívce se díky jeho kuličce rozšířila dětská hra, zkrásněl jí svět. Ale to nevadí. Důležité je, že se kulička dostala do dětských rukou. On svoji povinnost splnil. Nyní bude jeho práce rozvíjet hru malého dítěte. Až holčička zestárne, na kuličku zapomene, ztratí ji kdesi v trávě, jako někdo před tím. Třeba až vyroste, její dcera uslyší od ní pohádku o kouzelné kuličce, která padá za bouřek z nebe a je slzou slunce a deště. O tom, že se skutálí po mostě duhy pod strom k mraveništi. A třeba ona sama, až zestárne, půjde nakoupit se svým mužem do města kávu a oříšky, mýdlo a nové boty, sůl a pepř a jiné cizokrajné koření, olej do lampy a svíčky a koš bombónů a její dcera zůstane sama doma jako tato holčička a bude ji vyhlížet z okénka a ptát se: „Kdy už se vrátí maminka?“ A až se vrátí, ukáže jí tento poklad, malý pro dospělého a velký pro dítě, třeba si maminka, která je nyní tou malou holčičkou, vzpomene na tento den, na to, že byla dítětem.
Naší holčičku zatím nic takového nenapadá. Je zaujatá hrou s kuličkou, je ve své hře plně ponořena. Je tím, čím má nyní být, je dítětem ...
... Holčička se podívala k vrátkům, zajásala a rozběhla se k nim. Za vrátky stál muž a žena, která se holčičce velice podobala. Dívenka se k ženě přitiskla a ukázala jí duhovku: „Maminko, podívej, co jsem našla. To je poklad, viď?“ „Ano, má holčičko, je to poklad. Také já jsem kdysi našla skleněnou duhovou kuličku, kterou jsem potom ztratila. To je moc dobře, že jsi ji nyní našla,“ říkala žena a hladila holčičku po vlasech.
Muž pohlédl vzhůru. Na nebi zpíval skřivánek. Slunce svítí a zítra, zítra bude opět blíž léto.
|
|
|