|
|
|
Lovkyně skalpu aneb tenkrát poprvé. Autor: Nathalie () - publikováno 8.11.2000 (07:58:43), v časopise 8.11.2000
|
| |
Co se může stát, když půjdu sama. Zahleděla se do tmy, která ji čekala cestou domů. Chtěla vidět dveře od jejího domu, v téhle chvíli však několik kilometrů vzdáleného. Objala svá ramena, ochladilo se. Rozhlížela se kolem. Nikde nikdo. Dodávala si odvahy opustit jedno z mála osvětlených míst na té cestě z konce města. Svěží noční větřík mírně zesiloval, proháněl lístky stromů a říkal: Podívej se na oblohu. Vidíš ta blížící se mračna? Hvězdy se od západu pomalu ztrácely. Neměla by dál čekat. Zhoupla se na špičkách svých zablácených střevíčků. Naposledy zadoufala, že se rozhlédne a uvidí aspoň policistu. Ale kde by se ten tady vzal? A dnes by nevěřila ani policistovi.
Ten idiot ji pozval na procházku a myslel si, že s ním hned skočí do křoví. Když zjistil, že snaha nemá cenu, nechal ji sedět na mezi a vrátil se do společnosti. Jen tak tam seděla a nešlo jí to do hlavy. Nikdy neměla žádného muže a ve dvaceti se jí to zdá skoro nenormální. Tolik jich bylo, kteří chtěli snášet modré z nebe. Nechala si ujet jediný autobus, všichni už zmizeli a okna klubu pohasla. Jen ta jedna bzučící lampa. Že se na to dneska nevykašlala. Je tak nerozhodná. Jde do klubu a nechá se uhánět. Vždy doufá, že s tímhle už to překoná a stane se ženou. Nikdy to nevyjde. Ty hloupé zábrany. Vždyť o nic nejde. Hlavně ať už to má z krku a může žít jako normální člověk.
Nadechla se a rychle téměř vyběhla při kraji silnice. Kilometr bez světel, pak odbočit a kousek lesíkem, pěšina parkem, seběhnout mez, projít parkovištěm, tam už aspoň není tma, a rychle k domu s klíči v ruce. V duchu si přehrávala všechny etapy a ač nechtěla, vybavovaly se jí dramatické momenty, ve kterých důležitou roli hráli přiopilí bezdomovci a mladí feťáci ve špinavých hadrech. Všichni v tu chvíli prahnoucí jen po jejím panenství. Vzrušující představa, však pouze v bezpečném pokoji panelákového bytu, kde za tenkými stěnami odpočívá spousta nevinných lidí, kteří by jistě zasáhli při prvním podezřelém výkřiku. Šla tak rychle, jak jen to úzká sukně a podpatky dovolovaly. Hlavu sklopenou, aby ji nemohl žádný stín vyděsit zbytečně. Nejraději by boty sundala. Ten klapot o asfalt je najednou slyšet, zdá se, až na druhý konec světa. Půjde svižně a není důvod, proč zrovna jí by se mělo něco stát. Už ji bolí nohy. Proč jen si nechala ujet ten autobus? Hlavně ať nic nejede. To by se raději skrčila do příkopu. Proč tolik spěchal? Líbil se jí, ale chtěl to hned. Kdyby pár dní počkal... Myšlenky rychle přehazovala, jen aby nezačala myslet na možné nebezpečí. Už vidí odbočku mezi stromy. V těch botách se ale blbě skáče. Stěží vidí pěšinku. Slyší za sebou projíždějící auto. Stihla to jen taktak. Auto přibrzďuje. Přestala na chvíli dýchat. Ani se nehnula. Auto se otáčí a mizí zpět směrem k městu. Snad nikdo nevystoupil Kdo to byl? Zrychlila tempo a neustále se otáčela. Nikde nikdo. Podléhala pocitu, že ji někdo pozoruje. Konečně vystoupila na cestu v parku. Odlehlá část, přesto se cítila lépe. Za chvíli mezi stromy uvidí dům. Vítr už je docela silný, snad to stihne, než začne pršet. Už se zarývá podpatky do mezičky, kterou musí seběhnout. Poprvé za celou cestu dala ruce od těla, jen aby udržela stabilitu. Konečně civilizace. Mohla zpomalit. Procházela velkým parkovištěm. Některá okna paneláků ještě svítila. Usmála se. Divná síla ji donutila kleknout mezi automobily. Určitě má odřená kolena. To bylo nečekané. Otevřela ústa a chtěla se podívat na původce zmatku. Měla ruku pevně stisknutou a zalomenou dozadu. Musela zůstat v předklonu. Uviděla nad sebou muže v obleku nejméně za deset tisíc. Kravata z hedvábí jí vadila v obličeji. Muž měl cizí výraz. Asi byl přiopilý. Nechápala pořád, co dělá. Dvacet metrů od nich šla paní se psem. Vlastně už se blížilo ráno. Slyšela z parku zpívat první ptáky. Myslela, že paní s tím má něco společného. Sledovala ji. Donutila jen muže chvíli setrvat ve stejné poloze. Ji ani nenapadlo toho využít a zavolat. Paní vešla do nedalekého vchodu. Muž se opět soustředil na svoji práci. Víc přitlačil ruku. Vyhrnul jí sukni. Ani se nebránila, nedalo mu to moc práce. Ona najednou zjistila, že teď chce začít křičet, ale nejde to. Něco se děje. Chce sebou cuknout, ale pozice to nedovoluje. Stáhnul jí i kalhotky. Cítila, jak se jí o nohu opírá jeho tvrdý penis. On tu snad čekal připravený s rozepnutým poklopcem. Proč tady je? Vždyť v tuhle dobu tu nikdo nechodí. Teď už necítila penis jen na noze. „Nééé,“ ozvala se konečně přidušeným hlasem. Muž byl zadýchán. Dal si práci. Ona se ale vůbec nebránila. Po několika pokusech se mu záměr podařil. Dost to bolelo. Fakt není o co stát. Ruka se jí uvolnila. Otočila se, seděla na asfaltu, ale muže už neviděla. Podívala se do rozkroku. Cítila bolest a divný pach. Chvíli se nehnula a nechápala. Utekla snad půl hodina. Už se rozednilo. Rukou si projela vlasy. Musí domů, proběhlo jí hlavou. Pomalu se postavila, natáhla si kalhotky. Měla kolena od krve. Lehce se jich dotkla. Všechno ji bolelo. Zkřivila obličej a narovnala se. Kolem šla nějaká paní se psem. Sjížděla pohledem její pocuchané tělo. Udělala obličej a zakroutila hlavou. Asi chtěla říct: To je mládež. Ona si uhladila sukni a utíkala domů. Bolelo to pořád. Tak takový je to. Konečně to má za sebou. Ale mít to teda nemusí a ani nechce. Mohlo to být lepší. Odemkla dveře bytu a hned dostala facku: „Kdes byla? Hledali jsme tě.“ „Co?" nechápala a chtěla do postele. „Jeli jsme za tebou až tam, ale tam byla tma, a nikde cestou jsme tě nepotkali, tak jsme to otočili a hledali tě v hospodách po městě.“ Sklonila hlavu a zabouchla za sebou dveře pokoje.
|
|
|