Cely náš tábor stál v ponurým pozdním odpoledni, vyčkávající příjezd nových vězenkyň. Zablácené šaty přestaly absorbovat silný liják. Byly jsme promočené až na kost. Bála jsem se, abych neustoupila ani o píď, věděla jsem že by mě jinak čekal “štráfblok” – tvrdá práce tvrdší než jakou jsem, kdy měla a ty historky o nové “štubové” mě nenechaly ani na malý moment zaváhat. Ostrý vítr nám vháněl obrovské kapky vody do tváří. Bylo to unavující a ten nekončící déšť nás bičoval ze všech stran, jako by nestačilo to, co jsme každý den prožívaly. Začátek podzimu nenechal na sebe dlouho čekat.
Konečně . Dvojitá ostnatým drátem propletená vrata do tábora se zvolna otvírala a do nich vjela kolona tří nákladních vozidel spolu s eskortní jednotkou. Zastavila před námi. Z nich pak s malým váháním vyskakovala nová děvčata. Některá rovnou byla přesunuta do “štráfbloku” za malé přestupky jako například byly krádeže jídla v jiných táborech, nebo za nařízeni gestapa. Mezi nimi byla, a to jsem se dozvěděla až později Marie Pospíšilová, která do “štráfbloku” byla přesunuta za to, že jako pracovnice personální kuchyně darovala jedné nemocné ženě trochu čaje. Po jejím půlročním pobytu na “štráfbloku” nám vyprávěla na ubikaci jaké bylo její první setkaní s obávanou “štubovou” Emmou von Skene zvanou “kulhavý ďabel”, která vězně trýznila hůře než dozorkyně. Žádná z nás se s ní nikdy nesetkala.
"Když jsem byla předvedena jako nový trestanec “štrafbloku” před Skene, zazářily její vlčí oči radostí nad novou obětí. Nařídila mi, abych odložila šaty a všechno, co jsem. měla u sebe. Strnula jsem úzkostí, neboť jsem na krku v sáčku nosila jako drahý talisman knoflík s pěticípou hvězdou z uniformy sovětského vojáka. Darovala mi jej přítelkyně, která v dílně uniformy párala. Knoflík mi byl nade vše drahý, zdálo se mi, že to není pouhý knoflík, ale živé tlukoucí srdce hrdiny, který kdesi v dálce padl také za mě. Svlékala jsem se pomalu v naději, že se mi podaří sáček ukryt. Skene mě však hlídala dravčím pohledem a když sáček zahlédla, přiskočila, aby mi jej strhla z krku. Vytušila, že tam bude něco, co pro mě má velkou cenu, snad čekala, že tam najde zlato. Bránila jsem se ze všech sil. Skene se snažila přetrhnout tkaničku na níž byl sáček zavěšen, tahala a smykala mnou po celé místnosti, ale já jsem svůj drahokam nepustila z rukou. Zavolala i na pomoc dvě asociálky, které mě ztloukly dřeváky do bezvědomí. Když jsem se probrala k vědomí, držela Skene knoflík v ruce a zklamaně si jej prohlížela. Nedovedla si představit, proč jsem tak houževnatě bránila pouhý knoflík. Pak ji ale napadlo, že knoflík má nějaký jiný význam, že je to snad odznak tajné komunistické organizace v táboře. Následoval výslech, jak jsem k němu mu přišla. Řekla jsem, že jsem jej našla na lágrovce a uschovala pro případ, kdyby se mi utrhl knoflík na kazajce. Skené případ hlásila blokové dozorkyni, která mě znovu vyslýchala a vyhrožovala mi. Nakonec dozorkyně mé výmluvě uvěřila, ale Skené nikoli. Od té doby mě ve “štráfbloku” pronásledovala, hnala mě na nejtěžší práce a dávala mi menší porce jídla. To mě však nemrzelo tak, jako že Skené svými špinavými prsty poskvrnila milovaný znak pěticípé hvězdy. Zdálo se mi, že podruhé zavraždila srdce vojáka, které bilo pod tímto znakem."
Do “štráfbloku” byli přesouvány ženy, které byť sebemenší chybou nedostály táborovému řádu. Ani jedna z nás nevěděla přesně body tohoto řádu, ale všem bylo jasné, že jakýkoliv krok, který se příčil dozorkyním vedl právě na “štráfblok”. Oproti nim jsme si žily jako v bavlnce. Brzy ráno byly nahnány do nejtvrdších prací v táboře a vracely se pozdě k večeru. Lidé ve “štráfbloku” museli žít v naprosté izolaci a nesměli se stýkat s ostatními vězni. Jejich blok, přestože stal v řade s ostatními, byl oddělen vysokým drátěným plotem a hlídán policistkami. Když ženy pochodovaly do práce anebo se večer navracely, musely hlasitě zpívat. Byl to smutný zážitek vidět utrmácené a sotva se vlekoucí postavy, a přitom je slyšet zpívat pochody, které měly být veselé a rázné. Nejčastěji zaznívalo.
Denn wir fahren, denn wir fahren, denn wir fahren, gegen Engeland.
Jejich zpěv byl návěštím, které oznamovalo: pozor, všichni z cesty, pochoduje “štráfblok”, který nesmí nikdo spatřit! Když někdo zůstal stát anebo se dokonce pokusil s někým ze “štráfbloku” promluvit, dostal se ihned na několik měsíců mezi ně.
Těž ká a špinavá práce jim zanechávala na dlaních obrovské rozedřené mozoly, ze kterých často kapala krev. O to horší to bylo, když bylo deštivé počasí a vracely se umouněné jako uhlí. Dozorkyně před uzavřením temných kopek na dobrou noc prohlásila: “zítra ať jste jako ze škatulky.” Nezbývalo jim tedy než šaty vyprat v ledové vodě a k dalšímu ránu si je mokré na sebe obléct, aby se vyhnuly jisté smrti v bunkru. Byla to z jedna nižších forem likvidování žen v koncentračním táboře.
Při prá ci “štráfbloku” se odehrávaly denně tragické scény. Když “štráfblok” pracoval na břehu jezera, odkud vyvážel bahno, které si děvče klopýtlo a upadlo obličejem k zemi. Dozorkyně mu položila nohu na krk a držela tak dlouho, až ubohá přestala dýchat. Takové příhody nebyly vyjímkou. Při těžké práci dostávaly ženy ve “štráfbloku” méně jídla než ostatní. Neustale hladověly, proto jedly, co se dalo. Když pracoval někdo na břehu jezera, trhaly kořeny rákosí a potají je žvýkaly. Když našly brambor, vytroušený náhodou z vozíku, snědly jej syrové i se slupkou a hlínou. Z toho ovšem vznikaly průjmy a střevní onemocnění.
Z vozidla vyskočila mladá Češka Hana Mívalová, její černé oči, a úzký obličej prozrazoval zranitelné mládě, které zde nevydrží ani den. Štěstí nám přálo a byla přesunuta na náš barák , kde jsem se jí ujala – vysvětlila jsem ji chod tábora, a kde bude pracovat. Připomínala mi moji před rokem zesnulou dceru, která zemřela na úplavici. Byla tak živá, a ve své podstatě veselá ( bylo to něco pro, co zde žít ) a za několik měsíců si poměrně přivykla na ukrutnou dřinu a na malé přiděly jídla, které na jednu osobu činily: k snídani kousek chleba a k večeři bylo totéž, jen ještě řidší a menši porce. Denní dávka chleba špatné kvality činila v době “hojnosti” 350 g, v době bídy 150 g. Je to jeden jediný docela malý krajíček. Chleb byl vždy tvrdý, se špatně rozemletými otrubami, často plesnivý. V sobotu a v neděli byly studené večeře, ke kterým jsme si musely ušetřit chleba. K studené večeři byly sotva dva dekagramy margarinu.Ráno se vydávala sběračka “kávy", hořce chutnající odporné tekutiny, která měla jen tu přednost, že byla teplá. K obědu býval “eintopf”, rozvařený tuřín nebo červená řepa, či pouze chřast z teto řepy nebo sušená zelenina. Někdy bylo v této směsi pár rozvařených brambor, někdy se přidávaly ve slupce. Brambor bývalo tak málo, že jsme dostávaly bud' dva malé anebo jeden velký. Na jaře a zpočátku léta bývala situace s brambory katastrofální. Ještě v červenci jsme mívaly staré brambory, většinou úplně shnilé.
Hanu jsem neuč ila jak z těchto primitivních surovin učinit pomazánku, která nestačila ani na příděl chleba. Těšila jsem se až tato hrůza skončí, musí přece jednou skončit, že si vezmu Hanu k sobě. Nespouštěla jsem jí nikdy z očí. Vyměnila jsem si i postele, abych ji byla blíž. Mé sny se, bohužel, v mžiku začínaly rozplývat, když se jednou Hana na barák vrátila o dost později než bylo zvykem. To jsem, ale netušila, že byla na přilehlém domě krást.
“Kde si byla?”
Hana mlč ela a klopila oči k dřevěné podlaze.
“Chceš na “strafblok”? Nebo do bunkru, odkud nikdo nevyšel živý??? Musíš být rozumná a nedělat hlouposti.”
“Když … já…” ostýchavě na ni pohlédla se slzami v očích “…chtěla jsem ti udělat radost.” pokračovala.
“Radost? Čím?”
“Dárkem…” v místnosti zvládlo ticho, které bylo přerušované dopadajícími kapkami slz na zaprášenou podlahu.
“Chtě la jsem Ti ušít motýla ze starých uniforem…oni už je nebudou potřebovat!” zvýšila hlas na svoji obranu.
“Kdo?” naléhavě jsem se ptala.
“V marnici.”
“Ty si byla krást uniformy v marnici?”
“Jen část uniforem.”
“Viděl Tě někdo?”
“Ne.” zase klopila oči k zemi
“Lžeš!” chvíli jsem čekala na odpověď, která nepřicházela.
“Tak přece odpověz. ” třásl se mi hlas, bála jsem se o ní, jako o nic na světě - nemůžu přece přijít i o tebe Hano.
“Vidě la jsem tam starou rusku Surou Palacovou.”
“Co ona tam dělala?” s otázkou jsem ji chytla za ramena.
“Já nevím.”
“Ale víš. Mluv!”
“Co chceš slyšet???” začala ofensivně křičet.
“To ze nejprve okusovala mrtvoly a po chvíli nalezla u jednoho ze stolu kopec zvratek, které snědla???” vzápětí se mi vytrhla a běžela na svou pryčnu brečet.
Bylo mi těžko. Tíha srdce se bouřila a klesala do nitra tě la. Celou noc jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se ze strany na stranu z obav na nový den, který jistě přinese mnoho zlého – Palacova byla největší zrádkyně v táboře - za pár cigaret by práskla i svoji matku. Třásla jsem se po celém těle. Cítila jsem se jako bych znovu umírala jako tenkrát, když mě sem poprvé přivezly. Ten pocit se dvakrát přežit nedá. Musím věřit.
Ráno se mé obavy do bodu vyplnily. Ve dveřích staly dozorkyně. Š ly na jisto - na nic se neptaly. Sáhly po Haně a za vlasy ji táhly přes cely tábor až do bunkru. Zbývalo mi jen se na tu hrůzu dívat. Z jedné z místností bunkru ji byl přečten důvod potrestání a výkon trestu. Trestu se zúčastnil komandant, vrchní dozorkyně a lékař. Pak jí poručili kleknout si na stupínek a přivázali rameny k pryčně. Vyplácelo se 5 cm silnou dřevěnou holí přes pouhé kalhoty, v zostřených případech na obnaženou zadní část těla. Vyplácelo se 10 až 25 ran.V některých zvlášť těžkých případech byl vězeň odsouzen k 50 nebo dokonce 75 ranám, vyplácely se s malým odstupem času ve splátkách po 25. Haně byl uložen trest 25 ran holí přes kalhoty. Byla tak drobná, že se její kosti štípaly jako dřevěná párátka. Trest byl vykonán vždy jinou vězenkyní dle oběžníku hlavního hospodářsko - administrativního úřadu. Výkonu trestu se nesměla zúčastnit německá vězenkyně.
Navrátili nám jí v tak uboženém stavu, že do dalšího rána nepřežila. Božena na mě naléhala, ať ji přeneseme k lékaři. “A ty si myslíš, že by ji pomohli, ještě by na ni chuděrce dělali nějaké hnusné pokusy, však víš kolik doktorů už tady bylo na stáži. Kurvy. Hladila ji celou noc přes černé vlásky a zpívala ji její oblíbenou ukolébavku do země, kde už žádné peklo na zemi nebude. Do světa, kde se lidé ctí a milují. |