|
|
|
Návštěva u očního lékaře Autor: Čistý Bureš (Občasný) - publikováno 6.11.2000 (19:19:26), v časopise 8.11.2000
|
| |
Návštěva u očního lékaře
Protože jsem geneticky zatížen postupným slábnutím zraku docházím každého půl roku na kontrolu. Na rozdíl od návštěv u zubaře nepociťuji ani sebemenší nervozitu, a už vůbec ne strach z lékařské prohlídky. Moje diagnóza je taková, že každým rokem moje pravé oko potřebuje přidat jednu dioptrii. Velice jednoduše jsem si vypočítal, že v nepříliš vzdálené budoucnosti budu na jedno oko slepý. Ptal jsem se doktorky, zda už mohu vyplnit žádost o proplacení slepecké hole mojí pojišťovnou. Přece jenom je lepší si formality vyřídit, dokud na to člověk aspoň trochu vidí. Nepředbíhejme však dějovému sledu. Do čekárny jsem dorazil zhruba v půl deváté a k mému zděšení nebyla vůbec, ale vůbec prázdná. Byla přímo přeplněna lidmi krátkozrakými, dalekozrakými, slepými a především, což mě nejvíce znepokojovalo, vyplněna lidmi důchodového věku. Víte, se staršími lidmi mám občas problém vyjít, aniž bych někoho nerozčílil nebo neurazil. Moje matka říká, že prostě dělám ostudu.
Chtěl jsem sám sobě dokázat, že nemusím být vždy jen hanbou svých rodičů. Proto jsem se rozhodl uvolnit své místo stařečkům a sám bez nároku na odměnu se opřít o zeď a vyčkávat až na mne přijde řada. Moje naivní myšlení dostalo „knock out“, když paní doktorka pootevřela dveře ordinace a všichni ti zbědovaní a revmatismem pokřivení lidé vyrazili hbitě k té uzounké škvíře. Moje postáváním ztuhlé klouby a svaly vydali několik skřípavých zvuků, jakoby se chtěli hnout, ale nešlo to. Ještě ke všemu jsem byl šokován hbitostí důchodců. Neprozkoumávajíce obličejem čistotu dlažby, za což jsem vděčen kolem probíhající dámě, která mě strhla na podlahu, mohl bych odpřísáhnout, že byl vytvořen nový světový seniorský rekord v běhu na krátkou vzdálenost. Jakmile se všichni ti moudří, životem vyučení, nesobečtí a nepředbíhající lidé nashromáždili u té malilinkaté škvírečky, začali se dohadovat, kdo z nich byl vlastně v čekárně první. Paní doktorka, přece jen zvyklá různému běsnění davu, se choulila za zdravotní sestru . Mávajíc opravdu ostrým skalpelem se snažila bránit v tak malém prostoru, jakým můžou být na minimum pootevřené dveře. Její chrabrý čin jsem bohužel neviděl, protože jsem nemohl zaostřit zrak. Celá událost je mi známa z vyprávění. V davu opadal pozvolna ryk a doktorka vtáhla do ordinace náhodného člověka, který zase tak náhodný nebyl, spíš byl ukázkou rychlosti, hybnosti, drzosti a především byl jedním z těch, co netrpěli šedým nebo zeleným zákalem, a nejlépe z nás všech viděl na cestu. Je nespornou výhodou vidět překážky, které čekají před vchodem k „očaři“. Později, až se počet lidí „solidně vidících“ solidárním předbíháním zredukoval na „solidně přisleplé“ a konečně se zdálo, že i já budu každou chvíli ošetřen, začalo rejdění v čekárně připomínat Brownův pohyb. Ten funguje na zdánlivě náhodném narážení do překážek, stěn a jiných často ostrých hran. Chaotickými pohyby se dotyčná molekula, v našem případě téměř nevidomý obrýlenec , dostane do potřebného místa. Já ,mírně otlučen, jsem se konečně dostal do fantastické blízkosti vstupu, bohužel jsem byl předběhnut velice neomalenou paní, která mě jaksi hmotnostně přečíslila. Nechci se posmívat lidem, kteří trpí nadváhou. V jejím případě jsem si nemohl odpustit výtku, že ženy, zvláště některé, jsou ASImetrické(metr výška, metr šířka) , ale ona je hrubá a ještě ke všemu ASItunová. Ulevil jsem své ukřivděné dušičce, která váží něco víc něž pytel cementu a jen horko těžko se brání rozjeté lokomotivě. Nasycen neuvěřitelným blahem jsem konečně napochodoval do ordinace. Od této chvíle probíhalo vše poklidně, bez hádek a rvaček. Moje oči byly důkladně prohlédnuty a paní doktorka mi doporučila zakoupit si v libovolné trafice krabičku cigaret. Trochu jsem se vyděsil, protože jsem nekuřák. Nevím o tom, že by nikotin pomáhal zlepšovat zrak. V paní doktorce se však nezapře studovaný člověk. Uklidnila mě doporučením, abych se naučil kouřit, protože mi musí napsat opravdu silné dioptrie na pravé oko. No a když budu pořád ten popelník nosit sebou, tak ať je multifunkční. Dostal jsem také pozvánku k optikovi, kde jsem si měl objednat ono sklo. Svou zvětšovací silou se blížilo elektronovému mikroskopu pro biology amatéry. Zmiňovanou optiku jsem poslušně navštívil. Poprosil jsem prodavače, aby mě „spočtnul“ cenu , kterou budu muset uhradit. Na jeho ujištění , že žádných velkých nákladů se nemusím obávat, jsem radostně pokýval hlavu a čekal. Výsledek jeho „spočtnutí“ mně vytřeštil oční bulvy takovým tlakem, že hrozila jejich exploze. S poděkováním jsem se vzdálil. V samoobsluze jsem zakoupil limonády „ZON“ a s lahvemi, ještě celý rozrušený, jsem dorazil domů. Můj otec je zkušeně uchopil , tak aby nerozbil vypouklé dno, a udeřil. Výsledek jsme pod mírným násilím natlačili do obrouček a všichni jsme byli spokojeni. Stejně jako každý rok, když se vrátím od očního lékaře.
Doufám, že firma „ZON“ nepřejde na umělohmotné láhve.
|
|
|