|
| |
 |
Ovocnáři všech světů, spojte se
Autor: Čistý Bureš (Občasný) - publikováno 5.11.2000 (16:57:28), v časopise 6.11.2000
|
|  |
Ovocnáři všech světů, spojte se
Jak je dobře, že se nemusíme učit věcem, které byly povinné ještě nedávno.
Procházel jsem knihy v antikvariátu a narazil jsem na viditelně starší brožurku „Kdo je kdo“.
V domnění, že půjde o zavádějící výtisk slavné edice „Who is who“ hmátl jsem a koupil za pozoruhodnou
cenu 3 Kč. Brzo po otevření mně bylo jasné, že výtisk je opravdu zavádějící, bohužel trochu v jiném smyslu.
Obsahem jsem byl „nadšen“ a netušil jsem, proč mně doposud tento géniem nadaný člověk unikal.
Jeho jméno zní lahodně všem, jak drobným pěstitelům, tak špičkovým genetickým inženýrům – je jím
I.V. Mičurin.
Zakladatel sovětského moderního ovocnářství byl v carském Rusku opomíjen a zesměšňován, ale tohoto
vynikajícího vědce-samouka nemohly zastavit ani německé tanky. Takřka pod jejich pásy sázel nové sazeničky
ovocných stromků, zejména slívovitých, a nedbal hrozícího nebezpečí. Jak můžeme vyčíst z textu: „Tento rozený přírodozpytec, botanik a tramp se již od mládí velice rád hrabal v zemi.“ Možná to byl fakt, který mu nesčetněkrát zachránil holý život, protože se dokázal s neuvěřitelnou vervou a nasazením zakopávat před prudce se přibližujícími tanky.
Z toho můžeme usoudit, že se již od raného mládí potýkal s nepřízní osudu. Když se večer vrátil ze služby na dráze, vysedal dlouho do noci nad knihami a časopisy. Na úsvitě šel do zahrady a pracoval tam do 8 hodin, potom chodil do služby. Musím uznat, že je pro mne naprostou záhadou, kdy a zda vůbec Ivan Vladimirovič ulehal do postele.
Řešení tohoto problémku jsem dosud nenalezl, ale jeho význam zastínili informace daleko zásadnější. Dočetl jsem se totiž k významnému jubileu pana Mičurina (50 let bylo dědkovi) a zde bylo vhodnou udělat menší resumé. „Do padesátého roku věku Mičurin vypěstoval řadu cenných ovocných druhů: Antonovka půldruhaliberní, kandil-Kitajka, Kráska severu, Sladká slíva.“ Po přečtení těchto názvů jsem došel k názoru, že slavné kódovací zařízení Enigma nemají na svědomí Poláci, nýbrž samotný Mičurin. Anebo někdo z jeho početné a rozvětvené famílie.
Na dalších stránkách se nic dobrodružného neděje, pokud čtenář nedorazí na stranu 12. Zde vypočítává autor uznání amerických pěstitelů na Mičurinovu adresu. Ta je mimochodem:
I.V.Mičurin
Mičurinsk
Mičurinovi genetické laboratoře
Vraťme se k americkým fanfárám. Slavný profesor Meier řekl: „Kdyby byl takový Mičurin
v Americe, zasadili bychom ho do zlata!“ Ten vykřičník nebyl přidán pro dramatičnost a je
autentický. A dále pokračuje zcela jistě prudce rozohněn: „Neboť meruňka, která prospívá v drsném ruském podnebí, je čímsi neobvyklým.“ Skutečně musí být něčím neobvyklým, asi jako chození po vodě nebo hodinky s vodotryskem. I když jednomu člověku se chození po vodní hladině povedlo. Jmenoval se Ježíš Kristus a do dneška je za svoje husarské kousky velice populární. A na hodinkách s vodotryskem se už začalo taky pracovat, myslím že někde ve Švýcarsku.
Pro lepší pochopení Mičurina je dobré vědět, že to byl člověk relativně (a na ruské poměry tuze) vzdělaný.
„Ovládal medicínu, ovšem jenom tak, jak ji může rozumět člověk bez odborné průpravy.“ Tento zdánlivě nelehký rébus znamená, že pokud jste žili na dalekém severu ,a Mičurin to štěstí měl, široko daleko nebyla žádná poliklinika ani praktický lékař. Sem tam nějaký nepraktický šaman. Prostě jste byl sobě vším porodníkem, učitelem, lékařem, zubařem a vlastně i hrobařem. První a poslední záležitosti za vás mohli eventuálně vykonat vaši blízcí příbuzní. Zkuste, ale definovat slovo „blízký“ v nekonečných ruských tajgách.
Mičurin uměl několik světových jazyků a ve volných chvílích rád četl, hrával šachy a pracoval na soustruhu. Ten musel stát v jeho pokoji. Kdo tomu chce věřit, ať si věří. Není ale od věci si připomenout, že se nacházíme v SSSR v padesátých letech. A pokud člověk aspoň trochu nevypadal dělnicky, byl trnem v oku tajné policie.
Důkaz o tom, že i Ivan Vladimirovič byl sledován nacházíme na straně 17, i když jenom mezi řádky, ale přece.
„Leninovy rozkazy podporovat Mičurinovi dílo byly rychle plněny. Od té doby se veliký pěstitel těšil neustálé pozornosti sovětské vlády a celé veřejnosti.“
Za prvé plnit rozkazy Lenina bylo nutné a prvořadé, pokud jste nechtěli, aby vámi někdo naplnil vlak směrem
souostroví Gulag. A takových co jeli na prázdniny bylo požehnaně. Za druhé byla-li někomu věnována pozornost samotnou sovětskou vládou, jen stěží to znamenalo, že mu na narozeniny a jmeniny posílali bomboniéru podepsanou Ústředním výborem strany.
Snad pro tuto značnou péči Mičurin píše: „Za jediný toliko minulý rok 1932 dosáhl jsem 120 nových
výtvorů bobulovitého ovoce, z nichž některé mají ohromný význam pro náš socialistický průmysl, a je třeba,
aby vešly ve světový sortiment:“
Dá se říct, že celkem bylo na čase, protože právě v tuto dobu začali ostatní státy zásobovat SSSR potravinami.
Důvod byl jediný, ale zato pořádný, hladomor.
Největším snem Mičurina bylo přenést jih na sever, posunout hranici úspěšného pěstování jabloní, hrušní, vinohradů co nejdále do oblastí chudého severu. Částečného úspěchu dosáhl v pěstování vinné révy ve středních
polohách Ruska, jak mlhavě nastiňuje kniha, protože cítí, že čtenář potřebuje hmatatelný důkaz geniality.
A pak to přichází, rána pod pás všem skeptikům, armádě Nevěřících Tomášů. „Pod Moskvou se zakládaly veliké vinařské sovchozy.“ Nějak tomu stejně nemůžu přijít na chuť, protože jsem do dneška neslyšel o žádném Chataeu Moskva nebo Kremelském ryzlinku.
To ale nemění nic na tom, že byl Mičurinovi udělen titul čestného člena Vědecké akademie SSSR a vinná réva jaksi pozbyla práva nazývat se kulturou jižní. „Dnes (tehdy v 50.let) může být sázena i v oblastech trvale zmrzlé půdy.“ Asi takhle nějak vypadal slavností ceremoniál na Vědecké akademii. Permafrost nepermafrost a hlavně dávat pozor, aby se sázelo na jižní svahy.
Snad za nejvíce fascinující považuji jeho pěstitelské skóre. Za víc než 60 let práce vypěstoval Mičurin přes 350 nových druhů ovocných stromků a keřů. Jako např. Pepin šafránový, Číňanka – Bellefleur, hrušeň zimní Mičurinova.
Samotnou možností přežití ovocných stromků v severských podmínkách byl natolik okouzlen, že vyšlechtil druhy, které běžně přežívaly zimní mrazy 40 – 50 stupňů pod nulou.Zlí jazykové tvrdí, že je musel naočkovávat Fridexem.
Nejste-li ještě zhypnotizováni schopnostmi ruského vědce – samouka, lepší varianta vědce – samohonka, a kapacitou ruského ovocnářství, mám pro vás bombónek na konec. Podaří-li se někomu z vás navštívit Mičurinovy sady může vidět plody desertního černého jeřábu velikosti višní. Jaképak tam musí mít višně!
Jejich chuť nikterak „přerostlostí“ neutrpěla, ba naopak jsou výtečné až delikátní. Stále nechcete odjet do Ruska a přidat se k mičurinovcům? Tak vězte, že tam mají jablka o váze 600-800g.
A jak dočítám tuhle rozhodně poučnou literaturu, nedá mně spát jedna věc. Proč se ti Rusové nemůžou vybabrat
ze své bídy.
|
|
|
