|
|
|
Schody Autor: Dr.apal (Občasný) - publikováno 5.11.2000 (04:37:34), v časopise 6.11.2000
|
| |
Schody
Onehda, když jsem měl čas, vypravil jsem se na procházku historickou částí města.To si to pomalinku šinu po Knížecí ulici, když si všimnu schodů. Ne jen tak obyčejných, ale schodů vedoucí přímo do zdi.Jak to , že jsem si toho dříve nevšiml? Jdu blíž.Ano, je to nemožné.Pozoruji ty čtyři schody zapadané listím. A tu mě napadá, proč vedou schody do zdi.
Jdu blíž a nespouštím z nich oči.Vystoupím na první schod a cítím jakousi podivuhodnou energii, která prochází mým tělem. Nějak mě to přitahuje. Přistoupím až ke stěně a položím na ni ruku.Vyzařuje odtamtud teplo. Jemně kloužu rukou po drsné zdi a přitom mě napadá, jestli tam někdy něco nebylo. Náhle mé oči spočinou na dvou barevně odlišných, jako by dodělaných, kouscích zdi.Jsou tak umístěny, až by se dalo říct, že tady byly dveře. Je tam někdo zazděný? A jestli, tak proč? Byl tam snad někdo nemocný, a aby se to nešířilo, tak ho zazdili.Hlavou mi letělo tisíc myšlenek. Kousek jsem ustoupil, abych to viděl z větší dálky.Pocit, že tam uvnitř někdo je, mi naháněl hrůzu. Ale co to! Jak jsem mohl přehlídnout tak podstatnou věc. Uprostřed zdi je skvrna.Vypadá, jako by to bylo opálené. Že by si nějací kluci hráli s petardami? Ne, to bude jinak.Znovu jdu blíž. Přikládám ucho ke zdi a bláhově si myslím, že něco uslyším. Zavřu oči a snažím se vnímat vše, co je kolem. Sám se divím, co je moje hlava schopná vymyslet. Například...To ne! Ale co kdyby? Napadlo mě, ač nejsem malé dítě a nevěřím v čerty, co když to je vstup do pekla. Nejistota ve mě narostla. Otočím se a jedním skokem jsem dole. Znovu se dívám na zeď a slyším, jak někdo říká:,,Copak, panáčku, je ti něco?“ Prudkým pohybem se otáčím, ale tam nikdo. Pozorně se rozhlížím, ale vidím jen v dálce kráčet muže v dlouhém černém plášti.Vždyť ten to být nemohl, přece je moc daleko.
Déle jsem to nevydržel. Vydal jsem se na cestu k domovu. Mé myšlenky nedokázaly nic jiného, než si znovu a znovu přehrávat celou tu tajemnou událost. A vždy, když jdu kolem, vzpomínky se vracejí a na tváři mám opět ten výraz jako tenkrát.
|
|
|