E M I N E N C E
...řetěz za dodávkou se napjal. Zapuštěné panty vylétly z cihlové zdi a vlnitý plech se s rachotem zhroutil na zem. Nad zlatnictvím se rozkvílela siréna. Těžká kovová tyč opsala oblouk a zasekla se do tvrzeného skla. Od tyče se rozlila pavučina prasklin. V postranních ulicích bylo slyšet výkřiky. Další úder a další. Sklo povolilo. Rob skočil na bílý samet v noci prázdných podstavců, rozkopl vnitří vitrínu a zmizel ve tmě obchodu. Smotal jsem řetěz, hodil ho do dodávky a
nervózně se rozhlížel po ulici. Srdce mi bušilo v krku. Rob se neukazoval. V dáli se ozvala policejní siréna. Ztuhl jsem. Zvuk sílil. Rozklepala se mi kolena. Nedokázal jsem určit, jak je daleko ani z jakého směru se ten zvuk blíží. Ze tmy obchodu vylétla kovová kasa a zabořila se do sněhu. Za ní následovala podlouhlá kovová zásuvka a udýchaný Rob.
Stěrače zběsile odháněly padající sníh s vodou a světlo dodávky řezalo tmu. Mířili jsme k letišti. Policejní sirénu už sice dávno nebylo slyšet, ale ani na chvíli jsem nezpomalil. Rob si stáhl kuklu a řehtal se. Pak jsem ji zahlédl, jak vyvstala z mlhy. Jako laň z lesa u dálnice, jemná jako tah štetce, rychlá jako list ve větru, bělejší než sníh všude kolem. Dupl jsem na brzdy. Dodávka na sněhu poskočila, ale nezpomalila. Zahlédl jsem její obličej. Náraz. Dodávka po dvaceti metrech zastavila. Rob si zapaloval cigaretu a díval se ven z okna, jako by se nic nestalo. Už se nesmál. Vyběhl jsem do tmy a sípal. Třásl jsem se. Bál jsem se toho, co uvidím.
Ležela ve sněhu tváří dolů. Nehýbala se. Žádná krev. Neco na ní bylo zvláštní. Nemohl jsem odtrhnout oči. Nevnímal jsem čas. Přiběhl Rob, popadl ji za nohu a táhnul ji do dodávky.
Telefon vyzváněl dlouho. Betty byla rozespalá a nechápala vůbec nic z toho, co se jí snažíme říct. Plán měl slabinu. Čekala nás dlouhá noc.
Část I.
Posel
Vanilkové řezy, kávová roláda, malinové pyré, bublanina s citrónovou želatinou, rakvičky, věnečky... „Pane?“ ...rumové cosi, pomerančový nářez, čokoládové trubičky, kokosové koule, „Pane!?“ A mají tu i svatební dorty. „Haló, pane?“
Stál jsem v cukrárně s legračním názvem Lolitas. Ani nevím, proč mi to připadalo vtipné, ale možná kvůli tomu, že za kasou se na mě šklebila obtloustlá třicítka s mastným nosem, nervózně cvakala kleštičkami na cukroví a snažila se v mých medově-zarudlých a podlitých očích přečíst mé další přání. Páchl jsem jak rozmražená lednička a na košili se mi táhla žlutá mapa od zvratků, co vlažnou vodou nepustily. Přede mnou na pultu stálo už dlouhou dobu namarkované půlkilové balení jedlé sody a za zády se mi tvořila dlouhá fronta a nervozita. Snažil jsem se maskovat kurióznost mé objednávky a chraplavě jsem pronesl: „Ještě pytlíček vanilkového cukru... a cigarety.“ „Nemáme,“ zavrčela Judita. Měla to napsané na štítku připnutém na impozantním hrudníku, který se už dmul vzteky. Už tušila, že tentokrát asi na kleštičky nedojde. „Tak to nevadí, jen ty cigarety,“ zareagoval jsem bleskově. Obrátila oči v sloup a dokonale artikulovala: „Vanilkový cukr máme, tabák nevedeme.“ Hodila na pult vanilkový cukr a bez dalšího zdržování nadatlovala sumu. V tu chvíli se země silně zachvěla. V regálech zazvonilo nádobí, několik žen ve frontě vykřiklo a světla zablikala. Pokladna pípla a zásuvka s penězi jí zajela pod přetékající břicho. Všichni stáli chvíli nehybně a čekali na další otřes. Nepřišel. Judita se vrátila k povinnostem a vítězoslavně pronesla sumu. Zaplatil jsem, popadl “nákup“ a otočil se k východu. Všem se nám ulevilo, mě, Juditě i té frontě za mnou, co se konečně pohnula.
Vyšel sem na ulici. Bylo ráno. Auta rozrážela břečku sněhu a vody, od huby mi stoupala pára a z kanálů se kouřilo. Město dýchalo. V dálce kvílely autoalarmy a požární klaksony. Zřejmě kvůli tomu malému zemětřesení, pomyslel jsem si. Začalo znovu mrznout a tak jsem se hodlal ke karavanu dostat dřív, než se silnice stane úplně nesjízdnou. Obloha byla bez barvy. Nad smogem se jako velké kuří oko marně snažilo prosadit slunce. Pustil jsem se hlavní ulicí dolů k řece, minul mohyly kancelářských mrakodrapů, vyšlapal schody na palisádu pro nadzemku, opřel se o sloup a chytal dech. Necítil jsem zmrzlý nos a hořely mi uši. Vlhká košile byla teď už úplně ztuhlá a já se třásl po celém těle. Zmrzlé prsty jsem se nažil zachránit v relativním teple spodků a stál tam s rukama v kalhotech, houževnatě se pohupoval a drkotal zubama. Po chvíli rozhodování jsem přeskočil koleje, došel na okraj betonové palisády a mžoural do údolí. Hluboko dole se až ke korytu řeky nesoucí chuchvalce ledu a ledovou tříšť rozprostírala mozaika různobarevných lodních kontejnerů. Nad nimi se nehybně tyčily vysoké pahýly jeřábů a žebra nosných konstrukcí. V přístavu kotvil jediný dlouhý tanker, ostatní lodě byly vytažené na břeh a přikryté. Na obřích železobetonových nosnících se nad přístavem zvedal přes řeku velký Barajský most a mizel daleko v oparu nad řekou. Hluboko pode mnou hučela plechová krev řinoucí se po asfaltu z tunelu ven, až témeř k mostu, kde se jako had tetovaný z vilnosti plazil a spojoval s druhým. Dvě hlavní dopravní tepny - dálnice a severní spojka. Most chrlil a polykal pásy automobilů.
Rozběhl jsem se po palisádě k nejbližšímu sestupu a řval vzteky i bolestí. Mráz mě úplně otupil a hnal mě do vytouženého tepla. Asi teprve po půl hodině jsem uviděl karavan. Byl zaparkovaný na štěrku u paty jednoho z obrovských nosníků konstrukce mostu. Za nosníkem bylo ještě provizorní parkoviště malého autobazaru a dál už se jen v korytě líně valila řeka. Na druhý břeh jsem nedohlédl a pohled na ledovou vodu mě málem zkolil. Moje zmrzlé tělo narazilo do dveří karavanu a já bušil a bušil. Motor běžel. Dveře se otevřely. Závan teplého vzduchu mě vtáhl dovnitř.
Seděl jsem na posteli opřený o stěnu karavanu, zíral do prázdna a se žraločím úsměven vychutnával teplo. Nade mnou se starostlivě skláněla Betty a vůbec jsem nerozuměl ničemu, co mi říkala. Svět odešel.
Probudil mě Rob. Třásl se mnou a opakoval pořád dokola: „Cigára máš? Cigááára!" Byl jsem úplně nahý a ležel ve spacáku na zemi u elektrického topení. Motor dodávky pravidelně kloktal. Bylo šero a páchly tu zvratky a spálená nafta. Zavrtěl jsem hlavou a začal se soukat ven. Rob na mě chvíli zděšeně zíral, ale pak rezignovaně zacouval do křesla a trucoval. Betty koukala nezůčastněně z okna a celá se klepala. Veděl jsem, že to není zimou, ale událostmi posledních hodin. Oblékl jsem se do suchého, vrazil tousty do toustovače a sedl si na okraj křesla.
„Jak jí je?“ zeptal sem se Roba. „Nevím,“ odsekl. „Ale můžeme jí vysadit třeba před kostelem nebo před tím hangárem pro bezdomovce, pošlou ji do špitálu, daj jí nažrat a pude domů. Bude klid.“ Chvíli bylo ticho. Pak cvakl toustovač. Rob se na mě chvíli díval a pak si beze slova vzal moje tousty, zabouchl se v kabině s a pustil autorádio. Vzadu na posteli leželo v přítmí útlé tělo dívky. Slepené černé kadeře jí padaly až na podlahu. Smrtelně bílá paže byla sevřená v křeči. Její tělo sebou pravidelně škubalo jako v nějakém záchvatu. „Dostala Tagenol se sodou a přestala zvracet tu žlutou kaši. A myslím...“ Betty se odmlčela. „Co? Umře?“ zeptal sem se přidušeně. „Nevím...“ dodala Betty. „Je to nějaká bohatá feťačka, co utekla z léčby. Dívej.“ Betty došla k dívce a otočila ji na záda. Leknutím sem ucukl. Stáli jsme v údivu nad tím co leželo před námi. Ostrý zápach neidentifikovatelné chemie mě udeřil do nosu. Dívce mohlo být kolem dvaceti. Měla oči nepřirozeně modré, doširoka otevřené, zorničky rozšířené a nepřítomný, paralyzující pohled. Z úst se jí táhly proudy žluté pěny smíšené s jedlou sodou a krví z křečí prokousaných rtů. Ohryzek rychle pulzoval nahoru a dolů. Dívka vydávala tlumený hrdelní zvuk a tělo se jí každou vteřinu napružilo a povolilo. Nad levým spánkem měla vyholený proužek vlasů a v kůži usazen matný kovový pásek s jemnou pravidelnou strukturou tmavých vláken. Předmět vypadal zarostlý a byl zcela souměrný s tvarem lebky. „Nikdy jsem nic takového neviděla,“ řekla Betty. „To nevypadá jako piercing,“ dodal jsem. Na krku dívky byly silné otlačeniny od nějakého obojku nebo škrtidla. Zbytek těla byl zahalen nebo spíše zalit do nějakého latexu šedé barvy se žlutým přerušovaným pásem kolem hrudníku. Na dotek působil zcela chladně a velmi odolně. V oblasti pánve byl pod latexem velký pravidelný útvar hyzdící to dokonale krásné dívčí tělo s plnými ňadry, útlými boky a dlouhýma rovnýma nohama. Dívka vypadala jako odlitek z dílny nějakého šílence. Byla neuvěřitelně nádherná a přitom z ní čišela nepopsatelná hrůza.
„Nemohli jsme najít zip nebo cokoliv, čím by se to dalo sundat,“ šeptala Betty. „Kromě nějakého divného kovového zařízení na kostrči. Musí to být nějaké drahé lékařské vybavení. Nemá cenu se s tím zabývat... Musí pryč, a to hned.“
Z kabiny se ozval Robův tlumený křik: „Poslouchejte! Je to všude!" Zesílil autorádio, rozrazil dveře a vyděšeně na nás zíral.
(ženský hlas)
„...zátarasy jsou již na Pallande a Jeffersonově náměstí. Nevysvětlitelné ochlazení o témeř dvacet stupňů trvalo méně než dvě hodiny. Stanovisko meteorologického institutu bude k dispozici ve speciálním vstupu, plánovaném na šestnáctou hodinu. Doposud nemáme spojení ze severním pobřežím ani s hlavním městem. Vyčkejte u svých přijímačů na další vstup. Přepojujeme na reginální vysílání krizového centra....“
(mužský hlas)
„Prosíme občany, aby nepřetržitě sledovali televizní a rozhlasové vysílání. Je vyhlášen stupeň ohrožení a platí zákaz vycházení. Setrvejte nebo se navraťte do svých domovů. Nepoužívejte vodovod. Po použití toalety nesplachujte. Z oken vyvěste prostěradla nebo jiný bílý textil úměrné velikosti a uveďte na něm velkými číslicemi počet osob nacházejících se v objektu. Jako barvu doporučujeme například krém na boty. Netelefonujte. Telefonní linka je omezena pouze na operační centrum registrující žádosti a zdravotnickou nebo materiální pomoc, tedy například potraviny a pitnou vodu. Zachovejte klid. V oblasti již operuje armáda, policejní a hasičské složky. Ve 21 hodin dojde k plánovanému výpadku elektrické energie, který. bude ukončen o půlnoci místního času. Oblastní krizové centrum Vás bude nepřetržitě informovat. Děkujeme Vám za spolupráci.“
(hudba a smyčka se opakovala)
Stáli jsme vyděšení a přikovaní. Dlouho nikdo nic neřekl. Vysoko na dálnici nad námi bylo slyšet troubení stovek automobilů a hasičské klaksony. Nízko nad přístavem prolétl vrtulník. Ten zvuk jsem cítil až v morku kostí.
„Odjíždíme.....hned!“
.... pokračování příště.
|