K utišení mění háv a v bdění sní o hlubinách, ach v hávu pavím, pravím vám, sám sobě není více znám.
A v peří rajky kysne dech, ech, ve zdech bují, roste mech, nechová zášť, však brání svoji spojitou výheň v marném boji.
Či v brnění a v lesku slunka katatonických záchvěvů krev pění sněním divých snů o bezezdném. Že v hněvu stojí, tu každým dnem se nenakojí...
A hojí jizvy pouze čas zasutý někde mimo nás a s trochou vůle důlek v tváři samovolně se nevytváří, ach, maříš? Parno je tu zas.
Ne v nitru, ale na povrchu, prchnu ti bystře, mistře vzdychu, protože neznáš moje kletí nelézti lze ti už jen mrchu.
Neohneš oheň, nemá stání, panicům povol, dovol paní zdánlivě kruté, Brute, ty, milovat všechny poety, milovat svoje temné kouty,
k čemu ti volat na kohouty? Poutníče světa, cožpak znáš? Co mi to vlastně povídáš? Ach, dřív než dozní pozdní věta, po plamenech už bude veta.
|