Při slunce zatmění, na rodné hroudě
vnikal mi paprsek lehounce do čela
u domku prasátek zavyl pes v boudě
ve chlívku hladově kozička mečela.
Nakrm ju Františku, ty líný luňáku
nelež furt, zapracuj, pomož mi trochu
enom sa válíš, nehneš sa z baráku
ty špatně dopadneš, můj milý hochu.
Zvedám se s námahou nesobě vlastní
lopata láme se pod váhou svalovce
mamička proklela můj svazek básní
vysílen padl jsem na měkké pohovce
och, přichází klidová stáze zas
zatmění zažehlé úderem do týla
nepohladím už kyprý svůj vlas
toť konec Františka Lopaty motýla.
|