„Tys nechtěl být stavitelem?“ zeptal se a podíval se na druhého přes otevřenou knihu. „Mám rád povídání dědů a vnuků,“ nenechal se vyrušit z chytání ryb ve své pomyslné řece. „Neměl jsi potřebu stát se tím, na koho by byli pyšní?“ odložil knihu a prošel se po hladině té řeky, aniž by věděl, že učinil zázrak. „Jen dítě a stařec mluví a přemýšlí doopravdy o životě, jeden odhaduje, co bude, druhý se rozpomíná na to, co bylo,“ ponořil se pod hladinu, aby viděl tu štíhlou rybu, která se nechtěla nechat ulovit. „To ti stačí být obyčejný cestovatel?“ konečně uslyšel šumění nedalekého splavu. „Nepřemýšlím o tom, kým se stát, jen sleduji, jak to, že jsem tím, kým jsem,“ vynořil se nad hladinu, zamával rukama a blížil se k oblakům. „Nechtěl jsi okouzlovat, být pro druhé důležitým a příkladem?“ zeptal se první, lehl si do trávy a stéblem škádlil malého brouka, převracel ho na krovky. „Na rozcestí nepřemýšlím, kudy se vydat, jdu, nechávám se vést, kdykoliv popoběhnu, mám moc velkou potřebu se vrátit, víš tam na naši půdu, do kočáru bez kol, kde jsem snil. Dětství je věčnost, nic jiného není, vše je jen zhmotněný sen dítěte. A já nebyl dítě, které chce něco na dětství měnit, nechci zapomenout, jak chutná vůně sena, vůně, kterou znali všichni naši lidé přede mnou. Můj dětský sen není věcí budovatele a vojáka, můj sen je sen dítěte, které se nebojí být dítětem, a zamyšlením a vzpomínkou starce dohromady. Tu dobu, kterou ty prostavíš, já procestuji do budoucnosti a do minulosti, a tam, kde jsem, nemám chuť nic měnit, stavět, bourat,“ přisedl k prvnímu a začal mu cuchat vlasy. „Nejsem z těch, kteří by ti to vyčítali. A nevadí ti být závislý na ostatních?“ nechal druhého hrát si a sám se ponořil do vnitřního moře, plného zlatavých a zelených pablesků. „Jsem závislý na svém dětství, když na něj zapomenu, trpím. Kluk leze na strom a na lavičce pod tím stromem sedí jeho děda. Jsou jedním stvořením, jsou tam spolu. Holčičky jim nosí věnečky z pampelišek a babička voňavé lívance. Kdo je na kom závislý?“ zasmál se, věděl, že první byl vždycky dospělý. A stařec z něj nikdy nebude, jen unavený člověk, který bude chtít stále a stále zvětšovat svůj dům, ve kterém nebudou chtít žít jeho děti. „Nemáš strach z města, z uspěchaných a bohatých?“ zeptal se druhého, ale spíš si tu otázku položil sám sobě. „Není to můj svět, šel jsem kolem nich a nikdo z nich mě nezajímal,“ lhal bezelstně a s úsměvem druhý. „Nechceš letět nad oblaka?“ první udělal rukama tempo, ale zůstal na zemi. „Létám rád, celé dny, noci. Jen ty dráty mi překážejí,“ řekl druhý a začal přemýšlet, proč pořád na nějaké dráty naráží, proč jich je tolik. „Nezávidíš mi někdy, že já stále něco buduji?“ lehl si na břicho a obličejem se přitiskl k zemi, voněla mu. „Nezávidím, jenom bych byl nerad, kdybys postavil vězení pro sebe, mě a ty po nás,“ odpověděl a hlavou mu proběhla všechna vězení, kterými prošel, stal se v nich stromem, a oni ho nemohli vyrvat z kořenů, když ho propouštěli. Zase zamával rukama a vznesl se vysoko, vracet se mu nechtělo, až večer, až nebude vidět než světélka, řekl si. „Zase jsi duchem mimo, dobře, už budu mlčet,“ zamumlal první, stále ležel na zemi a slastně se protahoval.
28.12.2002
|