Záření.

Taky jste si už všimli, jak vysíláme pro ostatní informace, které mohou být scestné, nepravdivé, zavádějící? Například vcházíme do samoobsluhy a nemůžeme si nevšimnout mladé ženy. Oblečena je ladně, vytříbený vkus, ale nám se nelíbilo, co nelíbilo, přímo se nás dotklo, její záření. Strnulý výraz tváře si okamžitě vysvětlíme po svém. Ta ženská je nafoukaná! Je to na ní vidět. Už jenom jak je naparáděná. Ta určitě neví nic o starostech. Už jenom to , že nereagovala přinejmenším slušně, na naše děkuji, které jsme jí naservírovali , protože nám spěšně cestou od pokladny dala košík. Hm, mírně otráveni i bez jedu, vrháme se do víru mezi nakupující. Vzpomeneme si, jak nás v noci cosi probudilo. Tak třeba zima, nebo teplo, nebo obojí a než jsme znovu usnuli, tělo sžírala chuť na utopence. Velmi silná chuť. Tak silná, že teď je třeba se protlačit k vytouženému cíli. S chutí a košíkem v ruce hurá k regálu, ke snu, k utopencům. Sakra, ale co nám to pořád brání? Je to brzda. Ale my přece šlapeme na plyn? Zavoláme spojku. Spojko? Spojka nás spojí opět s brzdou. Nastalo odhalení situace. Ta brzda mezi námi je stará bába. Snažíme se zleva – zprava, ale mezi regálem , brzdou a dalším regálem není úniková cesta. Ta je třeba v metru. Jenže tam by zas chtěl třeba někdo zahnat nás . Protože jsme pomalí a motáme se jak vítr v bedně. To bude možná tím, že všichni nemůžeme být z Prahy. Tak se radši vraťme k tý starý bábě. Na tu přece ještě stačíme.

A ještě ke všemu jí spadl z hlavy klobouček! Propána, k čemu jí je klobouk? Sama má co dělat, aby utáhla vozík, ale to ona né, ona se bude ještě tahat z tralaláčkem.

  No konečně stojíme tváří tvář utopencům. Vložíme do košíka, pozdravíme lidi, které známe, zaplatíme a cestou spěšně od pokladny předáme někomu košík, on nám poděkuje a my....?

My mu neodpovíme…

    Jsme zaskočeni sami sebou, ale brzy se oklepeme. Však co, taky jsme museli stát frontu a netrpělivě čekat na sen. Už abychom byli pryč z krámu. Ale co to? Dveře nemají kliku. Hrome, co se to děje? Otáčíme se zpátky do obchodu, ale tam nic není. Tma tam je.

Ale pozor, objevuje se plátno jako v kině a na něm je ta mladá žena. Ta nafoukaná. A jde právě z nemocnice, kde jí umřel otec, nečekaně. A ona mu nestačila říct, jak ho má ráda, jak ho vždycky měla ráda a jak jí mrzí, jak jí bolí, jak krvácí bolestí, že už to nikdy neřekne. Jemu. Sobě jo, ale jemu ne. A tak se proto stane spisovatelkou, aby všichni věděli, o čem ten život je a přestali snít nad letákama ze supermarketu. A tak se ta mladá žena setkala s máma v samoobsluze, protože život jde dál a ona do toho košíku musela nakoupit pro svého malého chlapce.

   Mladá žena zmizí z plátna a vystřídá jí ta stará. Ta brzda. Ovšem teď jí vidíme ve chvíli, kdy stojí nad hrobem a čistí kamenný nápis. V tom hrobě leží její maminka, která přišla o syna. Ten létal za druhé světové války jako vítěz a domů se vrátil pro porážku. A byl vězněn a ve vězení zemřel. A s ním úcta a pravda. A tak ta stará ženská , má křivdu v nohou-sotva chodí, smutek v srdci-těžko dýchá…

   Otevřou se dveře samoobsluhy, ticho vystřídá šum ulice a my jdeme kolem odpadkového koše. Vyhodíme utopence, protože nás přešla chuť