Meloun
Stál jsem u auta a přehlížel řadu lesklejch střech táhnoucí se ode mě až k hlavní silnici. Po silnici zrovna přijížděl autobus, ze kterýho měl vystoupit Havry; teda alespoň jsem doufal, že konečně vyleze ven, protože už přijely tři autobusy předtím a ten parchant pořád nikde.
Říkám parchant, ale Havry byl fajn chlapík. Znal jsem ho ještě z vysoký školy. Nevydržel tam ani celej prvák, to nám ovšem nebránilo chodit dlouhý roky společně do hospody a klábosit o všem možným. Zrovna před víkendem se s ním rozešla holka, se kterou dva roky bydlel, byl z toho dost špatnej a mě bylo jasný, že prostě musím počkat, dokud nepřijede. Od čeho jsou kámoši.
Nakonec se Havry vyloupl z davu ženskejch v zimních kabátech, který se rozšlapanou sněhovou břečkou brodily do krámu, a zamával na mě. Mávnul jsem na odpověď a vyrazil Havrymu naproti.
„Čau vořechu,“ řekl jsem. Neměl jsem moc představu co říkat klukovi, od kterýho před pár dny odešla holka, a tak jsem raději přešel k praktickejm věcem. „Cos chtěl nakupovat?“
„Nazdar,“ usmál se Havry. „Mám toho celej seznam, právě proto jsem chtěl, abys mi to pomohl vzít autem, fakt bych se nechtěl s tou hromadou krámů tahat autobusem.“
„A kam jsi se vlastně odstěhoval?“
„Odstěhovala se ona,“ řekl Havry a já se úplně zatelelil trapností. Když mi Havry volal, že potřebuje zařídit pár věcí, automaticky jsem předpokládal, že se odstěhoval jinam a potřebuje zařídit novej kvartýr. I když mi to mohlo dojít, protože v tomhle obchodu nevedou nábytek, koberce a podobně.
„Jo tak,“ řekl jsem nahlas a raději vyrazil k obchodu. Opatrně jsem překročil nízkej sněhovej val, kterej okolo celýho parkoviště vytvořily odklízecí čety, vyndal ze stojanu u stěny supermarketu nákupní vozejk a ještě se akorát stihl nacpat za Havrym do zvolna se otáčejícího žentouru velkejch prosklenejch dveří.
Následoval jsem Havryho kolem pokladen do obchodu a zastavil se v hlavní uličce. Havry stál na druhý straně vozejku a zamyšleně studoval kousek papírku, který držel v ruce.
„Meloun,“ řekl Havry chvilce váhání. „Kde tady maj zeleninu?“
„Meloun počká, začni těma důležitejma věcma.“
„Ale meloun je důležitej.“
„Tak těma objemnějšíma, proboha, ať je můžeme dát na dno.“
„Jasně.“
Havry se znovu zahloubal do svýho nákupního seznamu. Bylo na něm vidět, že nebyl zvyklej chodit po obchodech, takže jsem ho bez nějakýho vyrušování nechal mumlat si pro sebe a mnout nos mezi palcem a ukazováčkem.
„Mikrovlnku.“
„Tak pojď za mnou,“ vyzval jsem Havryho a vyrazil popaměti do oddělení s kuchyňskou elektronikou. Mikrovlnka byl docela rozumnej nápad, Havry na rozdíl od svý bejvalý na nějaký vaření moc nebyl, takže pizza ohřátá v mikrovlnce pro něj představovala kromě hospody jedinou šanci, jak si dopřát teplý jídlo.
„Vzala si ji s sebou,“ zeptal jsem se přes rameno, jak jsem projížděl uličkama. „Vzala si ji s sebou, nebo jste ji předtím neměli?“
„Mikrovlnku jsme neměli, ale teďka ji budu potřebovat.“
„Dobrá je pizza v mikrovlnce.“
„Jo, ta taky.“
Mikrovlnek měli celou uličku a Havry pomalu chodil od jedný k druhý. Otevíral a zaklapával dvířka, zkoušel otáčet knoflíky a podrobně zkoumal popisky na velkejch cedulích napravo od každý trouby.
„Myslíš, že se dá nějak vypnout to otáčení?“
„Jaký otáčení?“ nechápal jsem.
„Tady maj ty mikrovlnky vypojený, ale když jsou normálně v provozu, tak se ten skleněnej talíř vevnitř otáčí,“ vysvětloval Havry a názorně kroužil rukama. „Chtěl bych vědět, jestli se to dá nějak vypnout.“
„To se vypne samo, když je to hotový.“
„Já vím, myslel jsem během ohřejvání.“
„Tak to nevím,“ našpulil jsem pusu. „Na co to potřebuješ?“
„Kdybych dělal v tý troubě něco hodně velkýho, aby se to neotáčelo a nějak to nepokurvilo ty dvířka,“ staral se Havry a pořád prstem šťouchal do skleněnýho talíře mikrovlnky, která byla ten den ve výprodeji. Nakonec pokrčil rameny a vytáhl ze spodku regálu nerozbalenou krabici se zlevněnou mikrovlnkou.
„Co ty budeš kdy ohřejvat velkýho,“ obdivoval jsem Havryho bizarní problémy a přidržoval vozejk, aby nepodjel, když do něj Havry opatrně pokládal kartónovou krabici. „Králíka? Husu od babičky?“
„Meloun.“
Zachechtal jsem se a zeptal se Havryho, co potřebuje dál.
„Nějaký nádobí,“ recitoval Havry z taháku, „vzala si ho bejvalá s sebou, kuchyňskej nůž, odkapávač, odpadkovej koš a záchodovou štětku.“
„Štětku? Uteče od tebe holka a vezme záchodovou štětku?“
„Byla její.“
Co to musí bejt za ženskou, kterou zajímá nějaká blbá plastiková štětka za pár korun, kroutil jsem v duchu hlavou a začal pomalu chápat, že mezi ní a flegmatickým, nepořádným Havrym to muselo dost často skřípat. No nic, nabrali jsme všechny položky z domácích potřeb, přihodili zimní bundu, aby se pro ni Havrys nemusel stavovat speciálně, balík neperlivý vody, pár čínskejch polívek, mraženou pizzu a konečně zamířili do zeleniny pro ten Havryho veledůležitej meloun.
„Čapni ho a jdem,“ popoháněl jsem Havryho, protože jsem se chtěl nacpat do fronty u nejbližší pokladny ještě před rodinkou, která se pomalu blížila uličkou i s šíleným tejdenním nákupem.
„Počkej...“
„Tak já budu ve frontě.“
K pokladně jsem se dostal před funící rodinkou, ale stejně přede mnou byly ještě tři vozejky, takže jsem se otočil a díval se na Havryho, jak vybírá meloun. Stálo to za to, protože Havry každej meloun odborně poplácal, protočil mezi prsty a tvářil se přitom jako turista v bulharský tržnici. Nakonec si z hromady zelenejch koulí jednu vybral a prosmykl se s ní za mnou do fronty.
„Cos tam šaškoval s těma melounama?“
„Vybíral jsem.“
„Cos vybíral? Do melounu a do ženský stejně nevidíš.“
Hned bych si dal facku, protože jsem Havrymu zase připomněl, jak ošklivě se spletl se svou bejvalou, ale Havry si ničeho ani nevšiml a bezstarostně mi popisoval svoji metodu vybírání dobrýho melounu.
„Musíš umět vybírat. Zralej meloun musí mít správnej zvuk, musí mít dobrej tvar, žádný olysalý místa a okolo šťopky takový to sluníčko…“
Kývl jsem hlavou a vyskládal obsah vozejku na pohyblivej pás, pak jsem přejel s vozejkem na druhou stranu pokladen, abych mohl Havryho ideální meloun, mikrovlnku a další krámy po zaplacení zase naskládat zpátky. Havry platil kartou, takže jsme museli chvilku počkat, než jsme konečně vyrazili na parkoviště a nákup naházeli do kufru mýho kombíka.
Ovšem meloun si Havry vezl na klíně.
„Co furt blbneš, Havry, s tím melounem?“ nedalo mi to nezeptat se, když jsme vyjížděli z parkoviště.
„Víš jak jsou teďka melouny drahý?“
„Drahý jsou jako prase, ale ty s tím melounem naděláš.“
„Kdybys byl bez ženský jako já…“
„Jak to souvisí?“ otočil jsem se na Havryho a přitom zkontroloval auta přijíždějící zprava. Nic nejelo, takže jsem zatočil na hlavní a vyjel po okruhu směrem k Havryho panelákový garsonce.
„To by ses divil. Šoupneš ho na pár minut do mikrovlnky, pak ho vytáhneš, vyřízneš do něj díru a hnedka přestaneš bejt osamělej.“
Málem jsem vyboural, takže jsem raději zpomalil a ještě jednou se podíval na Havryho. Chechtal se, ale srandu si nedělal, znal jsem ho dost dobře, abych poznal, kdy si ze mě utahuje.
„To myslíš vážně?“
„Tak to někdy vyzkoušej,“ culil se Havry.
Neodpověděl jsem hned, protože jsem si musel Havryho metodu potírání osamělosti v duchu představit. Vnitřek horkýho melounu, asi to nebylo úplně nemožný, ale stejně jsem nakonec zavrtěl hlavou. „Já meloun nerad.“ |