|
| |
 |
O záplatovaném království
Autor: utopia () - publikováno 27.10.2000 (21:38:11), v časopise 31.10.2000
|
|  |
O záplatovaném království
Za sedmi haldami a devíti jámami, bylo království, a v tom království často a odedávna klekali na zem před Pánembohem. A když Pánbůh umřel, klekali dál. Někteří si našli nového Pánaboha, v mamonu, sami v sobě, nebo si ho jen tak vycucali z malíku. Další klekali dál, pro jistotu, co kdyby? A zbytek prostě jen tak, ze zvyku. Klekat si před něčím, bylo prostě v bontónu, a kdokoli chtěl ve společnosti něco znamenat, klekal a klekal do alelujá.
A jen si teď považte, jak při tom ustavičném klekání museli mít rozedraná kolena od nohavic. V tom si byli všicičkové rovni, pán i šnorer, potrhaná kolena až běda. No jistá věc, že ti největší páni, měli pořád dost fungl nových kalhot a jen se smáli. Ale co ti ostatní, pořád nové nohavice .. to přeci nejde, kdo na to má, v dnešních časech. Nu co naplat, muselo se záplatovat.
A že to byl pane kšeft pro všecky krejčíky. Ono zajisto, že by každá dobrá paňmáma vyspravila mužíčkovi kalhoty po svém. Ale to nebylo jen tak, kdepak, oni to ti krejčíci už měli v merku a vyfiknout takový záplaty jako oni a tak rychle, hned tak nikdo nedokázal. Každý krejčík měl svoji metodu záplatování, a každá záplata nesla hrdě jeho jméno. Juj, takový mládenec se záplatami od věhlasného krejčíka, pane dovedl rozzářit na tancovačce panenkám oči. „To jistě není žádný utřifous, takové krásné záplaty.“
Doma dělané záplaty, to bylo dobré tak akorát na dvorek, nebo na nákup, ale mezi lidi, to byla jiná. No a že byli ti krejčíci filutové, vymysleli spoustu piškuntálií, aby se jim ty záplaty rychleji a rychleji šili. A platili jeminkote, mudrlanty až ze vzdálených zemí, aby jim poradili, jaké jehly, jaké nitě, jak šít a jak se potom mít.
A že byli krejčíci fiškusové dali dohromady, že čím rychleji se záplaty prodřou, tím víc práce, a čím víc práce, tím víc žluťásku se pohrne do truhliček. A tak se šilo čím dál tím rychleji, a čím rychleji tím víc fór. Nikomu to nevadilo, kdeže. Vždyť všichni majstři krasopisu a umné řeči, poeti, minstrelové, bardi, ti všichni, v řeči vázané i volné, pěli ódy na jakost té které záplaty.
A tak pospolu dobře a spokojeně žili a živnostem se dařilo. Klekalo se čí dál tím víc, až už to chvílemi vypadalo, jakoby celé království chytilo reuma.
Jednou se do toho království přiženil mladík, říkejme mu třeba Vincek. A všechen ten klekáničí obyčej mu přišel ukrutně k smíchu. Vzal si hezkou ženu, rozumnou, což o to, ale klekat si musela, aby nepřišla do řečí.
A stejně Vincek, nakonec pokrčil rameny: „V každém kraji mají svoji smyšlenku, mohlo to dopadnout hůř. Jářku, v království za sedmi pangejty a devíti klandry tam si musejí po každém slově uplivnout, a že tam mají pod nohama jaksepatří kluzko.“
Nu a tak Vincek klekal, rozedral první kalhoty, pak první záplaty, anžto však nebyl žádné ťululum, začlo mu vrtat ve škatuli. „To je rozum.“ kroutil hlavou, „Záplata sem, záplata tam. Takhle mít pořádné sukno, z hrubé látky, co něco vydrží, to by bylo. Jenže, kde ho vzít. Ti místní krejčíci spřádají vlnu a len na kolovratech zrobených v době, kdy se ještě věřilo pohádkám. Látka je to jak pavučinka, hnedle je do ní díra, a ajcem trajcem, jestli ono to není naschvál, kvůlivá dalším záplatám.“
Vincek sednul a koumal, byl totiž hlava otevřená a večír měl na stole kresbu, samá páka a převod, hřídele a šrouby, kliky a táhla. Prostě samohyb, až oči přecházely.
Hned zavolal tchána a svou ženu a hrdě jim vše ukázal.
Tchán se chmuřil a kabonil, až to v něm nakynulo a zahartusil: „To sou mi pěkný vejmysle. Novota je to a nic jinýho. Bláznovství. Nemuset záplatovat. A co si vymyslíš příště, že si snad ani klekat nemusíme!“
Vincek už chtěl horlivě zakývat, ale tchán si brblal dál pro sebe. „Klekalo se vždycky a klekat se bude. Jinak by to ani nemohlo být, jak by svět vypadal. A stejně tak záplaty. Ty tu budou, až mi tu nebudem, je to něco víc než mi. Šteluje nás to tak nějak v jedno, a to je moudro, o kterým takovej mladej jelimánek neví ani zbla.“
Vinckova žena se přidala: „Měj rozum muži, jen pomysli na naše robátko, co nevidět se narodí. Copak ho chceš připravit o tu radost a slávu, až prošoupe první kalhoty nebo sukýnku. A co ostatní děti, vždyť by se mu vysmály, že mu chybí záplaty.“
Tak a všelijak vedli Vincka k rozumu. Ten však měl svou hlavu.
Vzal všechny peníze co ušetřil, a poslal pro součástky do sousedního království a začal stavět svůj stroj na pevné sukno.
To se ví, že se to rozkřiklo, a na náměstí to znělo, jak když datel v lese bubnuje, to jak si lidé ťukali na čelo. A krejčí hned čuli: „Konkurence!“, a tak měli bardové hned o čem psát. O starých dobrých zvycích a nebezpečných novotách, o kterých nikdy nikdo neví co zlého mohou přinést.
Ale Vincek stroj smontoval, hřídele se roztočili a páky rozpajtlovali. A sukno vydrželo všechno, kdyby si člověk klekal třeba veletucetkrát za den, stejně by je nerozdřel.
Ale nikdo sukno nechtěl, a ze všech nejmíň krejčíci. „Není nad starý dobrý záplaty.“ vrtěli hlavou. „Dyť , klekat si bez záplat, to ani není ono.“
Vinckovi nezbývala ani vindra, skoro si zoufal, tchán mu už nechtěl půjčit. Žena měla oči zarudlé od pláče, a právě narozená dceruška moc často naříkala hladem.
A jednou se někdo k Vinckovi vkradl a stroj rozbil na cimprcampr. Všichni si oddechli. Nu a četníci, toť se ví, se k práci nijak neměli.
Tehdy se Vincek konečně nakrknul, vzal co mu zbylo a odešel. A žena šla s ním, byla přeci rozumná, a měla ho moc ráda, i přesto, že tak nerad klekal. Cestoval po krajích kde zvyk nebyl silnější než rozum. Stroj na sukno dal všem krejčím s trochou fištrónu jako dar. A ti ho velebili, až se Vinckovo jméno rozkřiklo po širé zemi.
Nezpychl.
Vinckovi se z pohledu na záplaty kroutil žaludek a samy zatínaly pěsti. A viděl záplaty všude kolem sebe. A nejen na šatech. Nedalo mu to a začal špekulovat, jak se všech těch záplat zbavit.
Aby mlynáři nemuseli kolem žernovu stále hovádka prohánět, zapřáhl jim jednou provždy bystrý vodní proud.
Aby zedníci furt nemuseli kámen tesat, začal v peci cihly pálit.
A aby písaři stále dokola neopisovali knihy, vyřezal písmena, složil je do stránek a tiskl je na papír, kolikrát jen bylo třeba.
Mnoho a mnoho dalších záplat Vincek odstranil, než umřel uprostřed klidu, který přináší jen dobře vykonaná práce.
A to záplatované království? To už nebylo za sedmi haldami a devíti jámami, ale sto let za opicema. A jestli se neuzáplatovali, tak tam záplatují dodnes.
Praha 3.11.99
|
|
|
