|
|
|
Zvedavost Autor: utopia () - publikováno 27.10.2000 (21:30:08), v časopise 17.11.2000
|
| |
Jeden známej
1997 - 1999
Jeden známej
Jo znal sem jednoho,
psal optimistický básmě.
Poslouchalo se to krásně,
jitra onoho
potáceje se vratce
s veršem na rtech z hospody.
Teď visí na oprátce,
vyřešil vnitřní rozpory.
Jo znal sem jednoho,
... ale už neznám
Magda
Život je sínusovka se dvěma vrcholy
alespoň někdy,
zeptej se Magdy.
Když seš nahoře, chceš všechno vidět,
protože se ti to zdá krásný.
A když seš dole, chceš si zalízt do nory
a nevystrčit nos,
roztrhat vítěznej los.
Magda vyhrála v loterii,
ale je teďka v pěkný mizerii.
Myslí na kluka, co o něm měla by vědět,
že není žádnej básník,
takže ji milostnou poému nenapíše a nedá
a tak si roztrhala kalhotky a los.
No není úplně blbá?
Únor
Peří ze špinavýho sněhu
Popel a Spolek přátel žehu
Nahoře na Proseku, když se otočím
Celá únorová Praha pod mým obočím
se schová v zřítelnici
Zaschlá šmouha krve na silnici.
Únorová praha je jak smrt
Úsměv, zuby věžáků bez dásní
Šedivá jak kosti básní
Kostely jsou studené,
kroky nezvaných hostů.
Odrazy na hladině jak pohřební svíce.
Náramky mostů,
nekrášlí už ledové paže řeky a její líce,
odraz od měsíce.
Drogička
Já mám drogu takovou
jednu malou holku makovou
když jí vidím je mi dobře,
když jsem bez ní, je to pohřeb.
Třeba chvíli najde si
a další dávku šlehnu si
Na střeše pansionu Sinbad
Světla plují
hladina zrcadlo
jak lesklé propadlo
nad hlubinnou slují
jméno mne napadlo
políbit vzduch
jak racků křik a ruch
když slunce dávno zapadlo.
ISTANBUL
Úpis
Šedivá obloha
rozmoklej asfalt
vyprodaná výloha
a ženskej alt
zařízly se mi pod kůži
upsal sem se ďáblu tuší
rudou
ta krev mi z rány mi vytekla
A ta rána je hluboká!
snad z nebe až do pekla
Jen chvíli jsem se vznášel
pak sám sebe jsem našel
na zemi v oparu mrtvých těl
zmarněných příležitostí
nevinnost v srdci jsem zapomněl
ze strachu před bolestí.
H
Tastes are flyin´ around me
I hear colors, sounds I can see
desires command my own will
my love is eternal and loves to kill
I still live in age
of motherfuckin´ H.
Psaní
Člověk píše
hrozně tiše
Plynou slova
zas a znova
Nevyzkoušíš zlato žití
lova tichá nezachytí
hudbu větru v mysli tvojí
hukot jak se včely rojí
každá z nich je myšlenka
sladká jako hašlerka.
Droga píše
smaží tiše
v tvojí pýše
v tvojí míše
i v mozku.
Mezi prsty propadne ti
trocha zápalné oběti.
Smysly už nic nerozpojí
propletené v jednom boji.
A alkoholu sklenka
je bejvalá milenka.
Aby ses pobavila
Trocha jehel žhavených
v tvoje copy spletených
zmučí maso pod kůží
trny tvých retů-růží
Moje maso, moje kráso
krk mi svírá tvoje laso
krokem tichým obcházíš
kořist svoji nacházíš
jedu číši vypitou
moji skrýši odkrytou.
Naser si
Naser si.
A píchni si.
Zasyčíš.
Jako vypuštěná duše.
Jako had.
Je to snad?
Trocha světel v očích?
Sítnice to rozjela.
Vlezlou tak trochu náladu.
A všechno co je v tobě.
Smaží na Rimbaudovským korábu.
Radegaist
Radegaist
to je gaist
duch všeho míra
Přirážka, vyrážka.
Porážka!
Porazej tě jako prase!
Stěrače už krev ti stíraj
už je to tu zase.
Trocha víry
... no snad dá se.
Dokud nepřehlídneš tah.
Dokud nepřekročíš jeden Mach.
. . . potom už neslyšíš.
Galilea
Galilejské vlnobití
šabatem se nezatřpytí
neónových pozlátek,
doušek krátkých památek.
Jak se asi mrtvý dám
Golanským těm výšinám,
louče hvězd už neprosvítí
světla v našich očích
zakletá,
chycená v sítích
života.
Noc snících.
Masada
jitřní směs barev
stmívá se do světla
mrtvá je voda
a poušť už odkvetla
slaná je pustina
i trny vyschlých květů
vysoká Masada
a židi modlí se tu
Viděl jsem
Viděl jsem mrtvou holčicku
původně jsem chtěl napsat “malou kachničku“
a proud co ji nese.
Proud byl silnej
a nebylo vidět co je za ohybem řeky.
Je to jako, když jdeš
pod kostelem
a vidíš věžičku
se symbolem
A stěnu s okny.
Ale jsi moc blízko a nezahlédneš,
co pokrývá střechu,
na které ten kříž pne se.
Viděl jsem harfu
po jejích strunách prýštila krev
a na ní se jako odlesky jasu
mihotaly její prsty
bílé jako kost
a stejně studené.
Muchomůrka
Muchomůrka je potvůrka
chvíli na tebe mžourá
jedním bíločerveným okem
a potom vyčítavě kňourá,
žes jí sněd.
A vyhrožuje,
že je v ní jed,
Jedu plná kašna,
úplnej jedotrysk,
ale stejně ... byla to bašta.
Moc lidí
Kde je moc lidí
člověk se stydí
jak je malej proti davu
a slabej a plnej hladu
(a zvědavej co skrývá dívčí podprsenka)
Silnej seš jenom tak, jak je tvoje peněženka.
Kde je moc lidí
a peněz málo.
Tvý chutě slídí ...
"Co by to stálo?"
Lenka
Svět zůstal tam venku,
svojí holku Lenku
vzal sem si jak jointa
(nebo dva jointy, už nevim.)
Chybí tomu pointa.
Pohled
A mezi dvěma věžema,
ty nejsou od Tolkiena,
je na nich psáno Gambrimnus,
se kapka červeného vína
pomalu snesla na ubrus.
Mozoly života
Smrt pomalu nese lžičky autobusů do úst
žvýká horkost lidských soust
jen sem tam vyplivne
Srdce.
Srdce člověka,
jako pecku, tuze zatvrdlé,
když seshora zahlídne
hebce,
hebce kalná oblaka,
srdce,
srdce co se neleká.
a fantazie a oči zarudlé,
vykouzlí co se děje pod nimi
příšerná fantazie, zkušeností týraná,
zavřené žaluzie.
Srdce dychtící touhu,
proniknout všemi stíny
šeptají ti rýmy,
že konec je jediná jistota,
srdce
tak okoralá, tisíckrát rozdrásaná a zase zjizvená
srdce
Mozoly života.
Symbol u cesty
U cesty se symbol kloní
nestárne a neuroní
ani slzu ani kapku
vody ani krve není.
U cestu se symbol nese
kolem jdeš a nestane se,
že by si ho slepě minul
svoje oči nepozvednul
k tomu co tě celej život
drtí zvolna v svojí hrsti
dokud jako vločky bílé
kostní moučky rozemleté
nespočineš v hrobu prsti.
Co je symbol, co je cesta
neví ani jeden ze sta
možná, že to nikdo neví
z lidí co po zemi chodí.
Noci
Máš noci
ve svý moci
ve svý nemoci
máš nenoci
teda vlastně den
co na tom že malá je ta moc
že krátká je ta noc
že je to vlastně sen
úplně zkurvenej sen
stejně to nerozeznáš
snad někdy
někdy poznáš
že nikdy
všechny pravdy jsou
nemohou!
proniknout
šáíleností tvou
zaniknout
ale taky nemůžeš
sám sobě lžeš
nedokážeš
spočinout
v tom objetí
bez vedlejších myšlenek
s konečností spjatí
na to není lék.
Kotě
kotě si hraje,
vousek mu vlaje
na tlamičce.
Na pacičce
má ostrý drápky,
těma tě hladí,
ale ztáhne se zpátky,
když ti to vadí.
Na klíně ti hraje
melodii jako spředenou
z rozhrkanýho flašinetu.
Narodilo se teprv na začátku máje,
ale až bude velký, tak vystoupí se svou mámou
v kabaretu.
Konce a začátky
Staronovej konec
novostarej začátek
beznadějná bolest
všezoufalých koťátek
vodsmažená chuť
na milování rtuť
nevěř rozumu a smrti smyslů
dohromady,
vodhoď flašku rumu,
vystup z armády
zkomírání
vmrštění
do živých očí
mrtvých důlků
zkropených močí
nekonečných pluků
Beznadějní.
Na to ser
ber kde ber.
Červ
(Puškin píše dekadenci)
Hnán sudbou zlou a potměšilou,
autora zvůle zadání.
Snad pěl by píseň chmurnou, tklivou,
kdyby měl buňky k zpívání.
Už supí, chvěje se mu každý nerv
(a že jich nemá mnoho),
už blíží se, hle je to červ!
Co chudák má jen z toho?
Tak vzhůru, tu pouť přezbytečnou
značí sliz.
Na cestu pro něj nebetyčnou
se vydal, drnohryz.
Plyne však z toho naučení,
jakápak duši naší zvěst?
Kdyby je měl,
snad by i dlaně,
v křeči vztekle,
sevřel v pěst!
Chmurná či jasná
osudu peruť
nad jeho bídou
rozprostře se?
On stále o tom neví,
že cílem jeho:
Smrt.
Té nikdo nevyhne se.
( Ani básní hrdina, byť je to tvorů spodina.)
Bromantika
1997 - 1999
Spi sladce má milá
Spi sladce má milá, já měl jsem tě rád,
rozkoš mi bolestnou dávalas znát.
Ve snech svých milostných já viděl tě mřít,
potom co vplen jsem dal svůj ryzí cit.
Já neviděl peklo a zem ani nebe
pozvedl paži a ... dotkl se tebe.
Vedený touhou a posedlý žalem,
družičky krve tančily sálem.
Spi dál moje milá, vždyť spíš tak sladce.
Ne, nevracej se zpátky do očistce.
Vem si svůj obraz z přivřených víček,
mých očí zemdlených ze světla svíček.
Má ruka bledá tvých dotkne se vlasů,
rudá na zlaté dává ti krásu.
Tak proč jsi tu se mnou, máš přeci spát.
Budíš mne ze sna! Vždyť měl jsem tě rád.
Nevěřím
Líbám polštář vedle sebe
spala na něm tvoje tvář,
chtěl bych tě mít pro svý nebe
kolem tebe svatozář.
Ve vzpomínkách tvoje oči,
jsou chladný jak vločka sněhu,
ve svejch fantaziích nočních
snažím se v nich najít něhu.
Neprosím už svoje srdce
o zachování příměří,
že zašeptáš mý jméno sladce,
rozum už můj nevěří.
Kmen
Na strom hledím z okna.
Jen díky tobě
snad mohl bych poznat,
proč tmu jako v hrobě
nosím v sobě.
Vidím jen kmen
a větve zkroucené
jsou dál než mohu dohlédnout.
Je bílej den,
ale sny zarmoucené
máš protkané hebkou tmou.
Na strom z okna hledím,
je tma a přitom ráno,
a stále ještě nevím,
zda bude mi dáno,
znovu nalézt mysl mojí,
snící jak se s tvojí spojí.
je tma a přitom ráno
a stále ještě nevím
proč tmu jako v hrobě
cítím v sobě
kvůli tobě.
Na sněhu
Jak peří andělů
tak sníh je bílej
křupe mi pod nohama
mý touhy šílej,
že mezi mátohama
co nosej divný masky
s namalovanou lidskou tváří
protančím celej život
a v srdci chmurně tklivo,
že krásu lásky
nenajdeš v slabikáři.
Z okna
Hledím z okna na krásu,
kterou kreslí sníh na černý hlíně
Nemyslím už na spásu,
již jsem našel ve včerejším víně.
Paměť dávno ztratil jsem
ve tvém hebce, sladce, hořkém klíně.
Tvůj obraz ke mně vrátil se
a smutek bloumá myslí jen tak líně.
Zchlastanej a zkouřenej
ukřižovanej Satanáš
sedím sám a schoulenej
a snim vo tom, že mi … dáš.
Koupená flaška
1999
Koupená flaška
koupená flaška
stála jen půl peněženky
alkohol levná láska
a rudý víno plodí divoženky
sedím a píšu pohádky pro umírající děti
piju , a je mi blaze, protože nebojím se smrti
kreslím si vtipy jak kostra s kousou padá
když svině života jí nohy podrazí
já vim že ta studená dáma mě má ráda
i i když mě z jejich temnejch důlků někdy zamrazí
večer když holky z vína i z masa a kostí odejdou spát
přemejšlím, až přijde má mrtvá teta, jak budu se kát
jak a proč a zda a vůbec za to můžu
že to chci všem krásnejm ženskejm v klíně roztočit
to je ale přece věčná touha mužů
a žádná teta smrt to nemůže svou žárlivostí potlačit
Něžňounká lásečka
Chtíče jsou naběhlé
jak žíly na ruce
city jsou vyprahlé
a v noci poluce
sen zas ti vyvstane
jak žíly na krku
kdy se mi zamane
šeptám tvý jméno,
ze zvyku.
Napsal sem báseň
napsal jsem báseň
byla o kráse
psal jsem ji hravě
jenom tak v hlavě
bez papíru a tužky
nevím o čem ta báseň byla
snad je to tím že hodně pila
ještě víc než já, zdá se,
snad byla o kráse,
a démon alkoholu vystrkuje růžky
protože ta báseň zmizela
tak píšu tuhle
to abys má milá a veselá a rozverná SMRTI věděla
že nejsem ještě ztuhlej
tak jak bys mě chtěla navždycky mít
jo ale vo mym studenym těle tě nechám ty děvko navždy snít
Už nedokážu psát básně.
Už nedokážu psát básně.
Protože do nich chci vtělit své myšlenky.
to je přec potravou rýmů
radosti a tvé strázně
a pocity smysly a milenky
a ne změť filosofskejch splínů
na mou věru.
ale já na to seru
když totiž hledíš na vrchol,
jehož majestát ti k nohám pad.
Nemůžeš myslet jen na svůj básnickej bachor
(nebo i střevo snad)
stejně pak musíš psát
- myšlenky o cestě a cíli
o změně, která víří
všechno co jest,
aby svou plodností
dávala kvést
všemu co je v možnosti.
Hledání
Dívek je spousta
všechny jsou všelijaké
však i ta nejsladší sousta
zhořknou ti vústech poté
když znova a znova poznáš
že uvntiř tajemství neskrývají
touhu po krásné hře světa neskýtají
když zavírají fantazie snář
když o nezrozené je prosíváš
slzy v koutku očí máš
tak trochu beznaděj
že nenajdeš svůj sen
žádný se nehoděj
spousty mazlivejch jmen,
které šeptají ti do uší
a říkat co potom, to se nesluší.
Líbám tě na líčka
nad hranicí světa a ohně
nad stanicí vlaků a mraků a na dívčím stehně
rozlitá sklenička
líbám tě na líčka
včeras mi volala
chtíče smi vzbudila
řekla, žes navždy má
u mě v pelíšku stejně však´s nebila
udělalas ze mě debila
snad ses tim i kámoškam chlubila
snad ses nad tou představou udělala
tak jako já.
Klíče k úniku
2000
Klíče k úniku
Hledáte štěstí
jako slepci s velkými černými brýlemi
a nemůžete ho najít
protože jste zapomněli,
že máte na nose neprůhledné brýle,
šmátráte kolem sebe a hledáte klíče k úniku
z temnoty.
A přitom by stačilo jen sundat brýle
černé brýle vlastní smrti
ty vám brání vidět svět takový jaký je,
nezávisle na vás.
netvoř jen něco nového
tvoř jen to co dokáže samo stvořit
něco co dokáže stvořit
něco co dokáže stvořit
něco co dokáže stvořit
něco co dokáže ………
Teď hned
si představ jak tvoříš
… a teď si představ
jak někdo tvoří
… a teď
jak někdo tvoří tebe
… právě
jsi stvořil sám sebe.
Na procházce
Vzal jsem hodiny za ručičku a nechal se dovést až na pokraj rána
bloudil jsem mezi vůněmi deště
Pršelo zlehounka, jenom tak zmála
a má fantazie se ještě smála
vysoké stromy, vyšší než tráva
malinké kapky, menší než les
Roman Tyka
Jarní podvečer
Hrozny rozvitých květů
uprostřed jara sněžná chvíle
jak v jiném světu
snáší se okvětní plátky bílé.
Mezi nimi dívka tančí
a podle ní chlapec
snad má se láska začít
snad zatrhne mu tipec.
Petřínské stezky mohou vyprávět
jak spletité jsou cesty k lásce
některé obepnou celý svět
jiné svedou tě na koncert HC.
When there is nothing worse to come
when the last thing has been done
The Death will self to himself bore
and the God will lose the chance be born
S.O.S.
Zachytil jsem S.O.S.
je vaše vlastní, z blízký budoucnosti, možná už dnes
jenže to ještě nevíte
stejně neuvěříte
Zprávy z domova, ty nás uklidňují
sem tam nehoda a politici pikle kují
Svět se zdá daleko, ale tak už to chodí,
všichni se vezeme na jedný lodi.
stejně neuvěříte ....
Dokud to nebudete mít přímo před čumákem
dokud vám nenarvou bodáky do břicha
dokud vám hlad neroztrhá vnitřnosti
dokud se vám bolest nad smrtí milovaných nerozerve mozek
dokud vám záření nerozplete DNA
dokud nezbude z měst pouze štěrk a ze slov jenom šum
dokud se neutopíte v řekách mazutu
dokud se nevypaří i vaše stíny na zdech
Nahlas!
Dokud nechcípne celý lidstvo!
a s ním i Bůh.
Stejně neuvěříte
dokud nepochopíte
že to není problém někoho jiného.
že to S.O.S., které zaznívá tak zdaleka,
ve světě
je ozvěna křiku, kterým se budete zalykat,
tak nespěte
Tenhleten postoj nebo spíš víra:
„Všechno je v pohodě.„
„Nic neřeš. Nech to náhodě.„
je tak blbej
tak strašně
blbej
až to srdce svírá
Patos
Nesnáším svůj patos
proč furt ulítávam
do vznešenejch
hovno řešících slovíček
proč kurva nenapíšu něco
něco k věci
třeba vo filckách kurviček.
Kurva jménem Božena
z Německa má kořena
filcky si uhnala
kořena ne.
díky filckam má to smutnej konec
kop jí doprdele její pasák – borec.
Rybičky pod listem na hladině
sleduješ pohroužen v kocovině
rybičky plavou, malé a zmatené
jak tvoje myšlenky, nadarmo ztracené
Ulice
V šedivých mracích bezoblačného smogu
potácím se v nejzběsilejším pogu
jak vír synapsí mezi neurony
není kam se schovat
mezi lidmi s jejich sklony
hovad
ZáZipák
chovává se za zip
má vyplazenej jazyk
šlape si na něj
všichni ho haněj
po ženskejch kouká
vzrušením pšouká
sliny mu kanou
jaký je to asi s pannou?
vochutnat zlehka bradavky
nepatřit mezi padavky
Odpornej úchyl
v týhletý době
držet se vod něj dál
Však de to blbě
máme ho všichni v sobě
a von by furt jen stál
Bolesti má
Bolesti má rozmilená
Padnu před tě na kolena
Ke tvým nohám tživot složím
Vždyť mé tělo ti teď slouží
Bolesti má na nebesích
Zahrň nás do rozmarů svých
Smusluprosté se ti kořím
Vždyť má duše ti teď slouží
Boestí má, ty jsi všude
Jsi to, co po lásce zbude
Jsi to, co nepřátele sblíží
Vždyť i můj rod ti teď slouží
Zpověď
Vidím že tvá duše sténá,
dcero, hříchy jsou jak pěna,
na kalu žumpy lidských chtíčů.
Tělo tě drásá stovkou bičů.
Ponoř se dcero do té špíny
a vylov ze dna svoje viny.
Řekni …
řekni za co studem rdíš se?
Za co vlastní rozum mstí se?
Za co žal pak v tobě skučí?
Za co svědomí tě mučí?
Pověz dcero, pamět trýzni,
co tvé vzpomínky tak przní?
Zač tě v noci můra budí,
proč tě ve dne srdce studí?
Sděl mi všechno, klidně vzlykej,
slzy v sobě nezamykej.
To co necháš v sobě hníti,
snětí rozum zachvátí ti.
Pro duši pak spása není,
šílenství je zatracení.
Stáří
Bolest tebou šourá po pokoji,
nedáš ji najevo, abys neobtěžoval ostatní.
Únava po celý den, už si ani nevzpmínáš,
kdy jsi naposledy alespoň na chvíli necítil únavu.
Nebo tě aspoň něco nebolelo.
Nejhorší na tý únavě je,
že nemůžeš spát.
Zbývaj ti vzpomínky,
a levný sladkosti,
televizní cukroví,
a teplo sluníčka, který v létě tak příjemně hřeje.
Ale co v zimě, dlouho tma, mráz až v kostech.
Bojíš se.
Čarodějka
Obličej čarodějky
je zakryt klikatými šrámy
černé tuše
Obrázek čarodějky
se rozpad na kusy s likatými rámy
rozlité tuše
celek jen tuše
dívám se na ni
jak ledové moře
pokryté kramy
mrazivé hoře
v očích čarodějky
Tuto básničku jsem napsal když mi bylo patnáct let,
a dodnes ji považuji za svoji vůbec nejlepší báseň.
Brejle
Nevzal sem si brejle
mám místo nich špejle
skrze špejle nevidím
asi je brzo – zahodím.
|
|
|