Vlak zastavil na druhém nástupišti plzeňského nádraží. Podíval jsem se na hodinky, bylo za pět minut šest. Ke Komornímu divadlu je to asi šest nebo sedm minut rychlé chůze a vzhledem k tomu, že jsem tam měl dorazit okolo šesté, nemohl jsem si zapálit už ani cigaretu. Když jsem vylezl z vlaku, ovanul mě příjemně vlažný vzduch. Podle mého mohlo být asi tak patnáct stupňů. Vydal jsem se na cestu k divadlu. Měl jsem před sebou těžký úkol. Ve své podstatě byl vlastně jednoduchý, ale já věděl, že pro mě to tak lehké nebude. Přesto mi však můj vnitřní hlas stále připomínal: „Musíš jí to říct, musíš to udělat !“

Doma jsem si to nahlas přeříkal nejmíň tisíckrát, avšak tušil jsem, že ve skutečnosti to buď zkrátím, anebo to neřeknu vůbec. Dorazil jsem k místu mého zaměstnání, ke Komornímu divadlu. Tíseň, která svírala můj hrudník, byla nyní mnohem silnější. Cítil jsem, jak se mi začínají třást kolena. Zase jsem slyšel opakovat ten hlas: „Dnes nebo nikdy! Musíš jí to říct!“

Hned, jak jsem vešel do divadla, zamířil jsem do kuřárny. Musel jsem se uklidnit. Vždycky, když jsem byl ve stresu, nebo když mě čekalo něco psychicky náročného, musel jsem kouřit. Vyndal jsem z kapsy krabku červených marlborek a jednu si zapálil. Celé moje tělo se mírně uvolnilo, byl jsem teď mnohem klidnější. To, co jsem prožíval posledních čtrnáct dní, se dalo nazvat velká změna. Míval jsem teď lepší náladu, ale co bylo důležitější, že jsem si ji dokázal udržet a dokonce jsem věděl, jak si takovou náladu vytvořit. Svět kolem mě se zdál krásnější a jednodušší. Moji duši zaplavila směs štěstí, pohody, krásy a pocitu lásky k někomu. Ano, strůjcem všeho toho štěstí byla jedna osoba. Ona. Tereza. Je skvělá. Třebaže se známe jen krátce, vím, že za tu změnu vděčím jí. Tenkrát, když jsme spolu seděli v Divadelním klubu ještě s její sestrou a přáteli, věděl jsem, že má Tereza kluka, ale nemohl jsem si pomoci, musel jsem ji vzít za ruku a …To, co se stalo potom, bylo nádherné. Její reakce znamenala, že

opětuje moje sympatie. Pak přišly ty nádherné dva týdny naplněné tím, co mi už dlouho chybělo, láskou. Pomalu jsem přicházel nato, že mám Terezku víc než jenom rád. Bylo to krásné, ale zároveň i nebezpečné. Uvědomil jsem si, že tím můžu ublížit sobě, ale hlavně jí. Má přece přítele, se kterým chodí už dlouhou dobu a mě zná jenom pár dní. I přesto jsem se rozhodl říci Terce, co cítím: Že jsem do ní blázen a že jí miluju. Když jsem se probral ze svých myšlenek, bylo už za deset minut půl sedmé. Protože se návštěvníci pouštějí do divadla od půl sedmé, rychle jsem se převlékl a šel jsem na levý balkon, kde jsem měl ten večer službu. Všechno proběhlo v naprostém pořádku, ačkoli jsem se na svou práci vůbec nesoustředil, protože jsem myslel stále jen na Terezu a na to, co jí vlastně řeknu. Domluvili jsme se s Terezkou, že přijde někdy po začátku představení, který je stanoven na sedmou hodinu. Snažil jsem si vzpomenout nato, jak jsem si doma připravoval svůj proslov k Tereze, ale jakoby se mi to všechno vypařilo z hlavy. Když začalo představení a světla na chodbě se ztlumila, sedl jsem si na jedno ze čtyř sedátek ve tvaru válce, která jsou umístěna přímo naproti hlavním dveřím vedoucím do hlediště. Pohodlně jsem se usadil, opřel jsem se o zeď a zahleděl se před sebe. V dáli jsem znovu slyšel svůj vnitřní hlas, jak říká: „Tak co? Jsi připravenej? Musíš to udělat! Řekni jí to! No tak! Řekni jí, že jí miluješ!“

Najednou jsem uslyšel kroky na schodech.

„To musí být ona,“ pomyslel jsem si.

Kroky zesilovaly. Pak jsem zahlédl její vlasy. Byla to Tereza. Určitě. Její zrzavé vlásky bych poznal vždycky. I v úplné tmě bych její vlasy nepřehlédl, protože by v ní zářily jako pochodeň. A jak krásně voní. Pokaždé, když se naše ústa setkají, aby se políbila, nasávám vůni Tereziných vlasů. Zatím, co jsem se rozjímal nad jejími vlasy, došla Terezka nahoru ke mně.

„Ahoj,“ pozdravila se svým jako vždy kouzelným úsměvem.

„Ahoj,“ odpověděl jsem ji na pozdrav.

Pak jsme si dali pusu. Tu chvíli, když se svými ústy dotýkám jejích, miluju. Všechno to trvá jen několik vteřin, ale pro mě je to věčnost.

„Víš, já ti musím něco říct,“ promluvil jsem na Terezu, hledě do jejích očí.

„A co to bude ?“ Usmála se na mě tázavě Tereza.

„No,“ začal jsem koktat.“ Jak bych to…“

A bylo hotovo. Konec. Byl jsem v koncích. Krev se mi v žilách prudce rozvířila a cítil jsem, že mé tváře jsou v jednom ohni.

„Tak co? Nevíš jak na to?“ Snažila se mi Tereza uklidnit a vzala přitom do svých dlaní mou ruku.

„Já jsem… Teda vlastně nejsem. No. Znáš to? Jak se člověk ráno probudí, dá si něco k snídani a většinou mívá po ránu špatnou náladu a… a někdy zase dobrou. Víš, co tím chci říct?“ Pokoušel jsem se Terce osvětlit, co mám na srdci.

„Možná. Já nevím. Asi ne.“ Tvářila se Terezka rozpačitě.

„Zkrátka to, co se ti snažím říct,“ pokračoval jsem nervózně ve svém proslovu,“je,že…“

Najednou mě přerušilo prudké rozevření dveří, naproti kterým jsme seděli. Vylezl z nich nějaký muž. Byl docela normální. Až na jeho oči. Nějak mi neseděli. Bylo v nich cosi divného. Něco šíleného. Vstal jsem, abych za ním zavřel dveře. Muž do mě zabodl svůj nepříjemný pohled, změřil si mě s ním, otočil se a vydal se směrem k WC. Pomalu jsem zavíral dveře a přitom pořád sledoval každý pohyb toho muže. Ten se znenadání otočil a v ruce držel revolver. Zamířil s ním na Terezu. Začal jsem na něj křičet, co to vyvádí a rozběhl jsem se k němu. Padl výstřel. Uběhl jsem ještě asi dva metry a pak jsem ucítil prudkou bolest na prsou. Chytil jsem se za hrudník, byl pokrytý něčím mokrým a mazlavým. Podíval jsem se na ruku. Byla celá od krve.

„Bože, já krvácím,“ problesklo mi hlavou.

Pak jsem uslyšel další ránu. Podíval jsem se na místo, kde stál ten muž. Ležel na zemi a u jeho hlavy byla kaluž krve. Otočil jsem se k Tereze a pomalu jsem se vyšel k ní. Byla ode mě vzdálena asi pět metrů. V půli cesty se mi však podlomily kolena. Bolest na prsou se stávala nesnesitelnější. Upadl jsem na zem. Tereza se ke mně rozběhla. Hleděl jsem do stropu. Najednou se mi začalo všechno mlžit a splývat dohromady. Zavřel jsem oči. Připadalo mi, jakoby v mém hrudníku byla bouřka. Všechno mi bolelo. Můj dech se zpomaloval. Ach ta bolest! Byla strašná. Zkusil jsem se více nadechnout. Hrozně to bolelo. Otevřel jsem oči a nad sebou jsem spatřil rozmazanou tvář. Zkoušel jsem zaostřit. Bezvýsledně. Podle barvy vlasů jsem poznal, že je to Tereza. Proboha Terezko! Musím ti něco říct. Nadechl jsem se a sahal jsem po její ruce. Byla rychlejší. Chytla mě za mojí ruku tápající ve vzduchu po té její. Pevně jsem ji stiskl. Rozpoznal jsem Terezina ústa. Pohybovala se. Mluvila na mě. Neslyšel jsem však, co mi říká. Neslyšel jsem vůbec nic.

„Miluju tě Terko, miluju. Musíš to vědět,“ honilo se mi hlavou.

Ztěžka jsem se nadech a zkoušel jsem promluvit. Nešlo to. Tušil jsem, že moje srdce už dlouho bít nebude. Přestával jsem vnímat bolest. Cítil jsem Terezinu ruku na své tváři. Hladila mě a přitom plakala. Znovu jsem zkoušel dostat trochu vzduchu do svých plic. Už jsem neměl sílu. Chtělo se mi spát. Zavřel jsem oči. Spatřil jsem Terezinu tvář. Byla krásná. Věděl jsem, že už jí nic nepovím, že už jí nikdy neřeknu, jak ji miluju. Promarnil jsem čas. Přitom stačily dvě vteřiny na dvě slůvka: Miluji tě. Už se to nikdy nedozví. Pootevřel jsem oči. Chtěl jsem se nadechnout. Už to nešlo. Klesla mi hlava. Najednou jsem uviděl sebe i Terezu shora. Byl konec. Konec se vším.