ZA ZRCADLEM

Čtyři bílé stěny, strop a podlaha. A víc už nic. A přece. Zrcadlo ve zlatém rámu. Bez něho by místnost působila ztraceně a sklíčeně. Na něco jsme zapomněli; z prázdného prostoru se lze dostat dveřmi. Spíš dvířky. Masitý dubový obdélník s ohmatanou klikou ukrajuje část běloby jedné ze stěn. Není však dovoleno vycházet. Pouze vcházet.

Čas od času se dveře pootevřou a tlustá ruka vstrčí dovnitř lidské tělo. Nezáleží na pohlaví, je to jen člověk bez vnějšího rozlišení. Po zabouchnutí dveří se tělo člověka začne z neznámého důvodu třást. Nejprve palce nohou, později celé chodidlo, noha, trup, ruce. Ještě než třas postihne i obličej, mozek se naposledy vzchopí a začne pracovat – dá-li se to tak nazvat. Jeho oči si nejprve přivykají na tmu. Není schopen jakéhokoliv pohybu a jen tuší v dáli se rýsující roh pokoje. Zmateně těká z jednoho místa na druhé, zrcadlo zatím ale netuší. Pohlédne ke dveřím. Zdá se mu, že se vzdalují, utíkají před ním. Nic víc než pouhý optický klam. Hlavou mu prolétne myšlenka neurčitého obsahu. Útěk, únik,... Lze se odtud dostat pryč? Z místnosti bez oken v níž jediný otvor ve zdi se nenávratně rozplývá? Zavře oči. Vyprázdněná hlava neposkytuje žádnou útěchu. Kde nic není, nemůžete očekávat spásu.

Vnitřní hodiny tikají a ukrajují kus po kousku další palčivé očekávání. Má strach otevřít oči. Neví, co jej může překvapit. Chvění nepřestává a člověk nedokáže ovládat své pohyby. Už to nemůže vydržet. Uplynula snad celá věčnost a nic se neděje. Nadzvedne jedno opuchlé víčko, opatrně i to druhé. Po stropě tancují stíny a nezajímají se o něj. Snaží se pravidelně dýchat, uklidnit své tlukoucí srdce, ale marnost nad marnost. V dáli se něco zablýskne. Teď zase. A opět. Následuje pokus vstát. Odpovědí je dopad těla na studenou podlahu. Tak tedy jinak. Šmátrá rukama po zemi a s námahou posune své tělo o kousek dál. Ještě jednou.

Kus budoucnosti se stane přítomností a z ní minulost. Zahlédne část svého obličeje v zrcadle. Zděšení. Nevidí dost dobře, ale to, co spatří způsobí leknutí. Z leskné plochy hledí cizí tvář. Tvář, jež nemá budoucnost. Tvář, které je tu jen teď. Opatrně vykoukne. Začíná seznamování. Vztáhne ruku – je však příliš krátká. Nebo je zrcadlo tak daleko? Hlava nedokáže odpovědět. Zkoumá svůj obraz s tupým výrazem. Kam se poděli všichni ti před ním? Cesta ven musí být! Nečinnost ho ubíjí a tělo rychle chřadne. Snaží se přijít na to, jak ven. Zrcadlo ho láká, ono vábí, ba svádí. Neví proč.

Nemůže dělat nic jiného než upřít zrak do zrcadla. Má pocit, že to nevydrží. Pohled však není možné odvrátit. Už ani nemrká. Neví, co to je. Tělo začíná reagovat. Chvění ustává, i srdce se zklidňuje. Čím to? Zrcadlo ho nepouští ze svých spárů. Při pohledu do něj se mu vrací rozum, začíná mnohému chápat. Jediné východisko je tam. Za zrcadlem.

Trvá to dlouho. Lehkost těla ho ohromuje. Hladina zrcadla krouží a vlní. Vzájemný vztah nabývá vrcholu. Cítí jak části těla mizí a zhmotňují se na druhé straně. Straně, kde se dá žít. Pomyslí na zkázu. Nesmí to pokazit. Teď ne. Je přece tak blízko svému vysvobození.