Naše výprava začala na autobusovém nádraží v Českých Budějovicích srazem družiny účastníků dne 8.8.2003 v 15:00. Nebylo nás pravda mnoho, já, moje žena Petra, Honza řečený Bobr a Jiří alias Agent. Výpravu na místo srazu ještě přišel podpořit a svou neúčast omluvit Tadeáš (Lupen). Vedoucí výpravy (jako nejstarší člen jsem se zvolil vedoucím výpravy) Tadeáše ze zdravotních důvodů omluvil, neboť putování přírodou s oběma rukama v sádře je více než obtížné. Autobus vyrazil téměř na čas a my směřovali do Besednice, vesnice vzdálené od Českých Budějovic asi 20 km jižním směrem – do výchozího bodu naší výpravy. Po cestě kdosi velmi chytrý připomenul výročí první vlny povodní z loňského srpna; připadalo nám až neskutečné, v těchto 35 stupňových vedrech, že projíždíme krajinou, kterou se před rokem valila rozvodněná Malše. Cesta do Besednice vede přes Plav, Dolní Stropnici, Římov (který bude jistě v dohledné době cílem další naší expedice, jak jsme se shodli), Branišovice, Mokrý Lom, Ločenice a mine těsně vesnici s poetickým názvem Nesměň.
Zastávka našeho tropicky vyhřátého autobusu v Besednici je na návsi, před restauračním zařízením, postaveným v blahých dobách normalizace (taková kulturní zařízení hyzdí naše vsi asi všude – tyčí se jako mementa). K dosažení stolu v restauraci (tzv. hospodě) nám stačilo pár sekund a ještě méně kroků. Personál sestával z malé, obtloustlé číšnice (Petra nás upozornila na její mužný knír) a velmi opilého číšníka. Egenberg, ale aspoň studený. Porada mohla začít. Petra jako náš mapový poradce již seznamovala Bobra a Agenta s plánem expedice. Když jsme dostatečně doplnili tekutiny, rozloučili jsme se na čas s civilizací a vyrazili.
Na kraji vsi jsme se napojili na turistickou stezku a také uskutečnili první pozorování – na obzoru se skvěla nějaká stavba, která při bližším ohledání dalekohledem, který vedoucí výpravy chytře neopomenul vzít sebou, se ukázala být zaprášeným foliantem. Naše cesta teď vedla divočinou, připomínající deštný prales v povodí Amazonky; z nízkého, hustého podrostu černého bezu a malých akátů vystupovaly kmeny vysokých jasanů. Člověk si dokázal představit sem tam se zhoupnuvší opici. Úsek po asfaltce není sice zrovna zajímavý, ale rozhodně je třeba vzpomenout jednu pozoruhodnou příhodu: Bobr mě upozornil na patník, stojící asi 50 metrů nelogicky uprostřed posečeného pole, jak se vyjádřil: „jako kůl v plotě“. Také jsem ho zpozoroval a předali jsme tedy zprávu o tomto zvláštním jevu druhé dvojici. Ti se bez vysvětlení začali popadat za břicho a slzet smíchy. Nevěděli jsme s B. co se děje a podívali se na patník. Nebyl tam! Když jsme to řekli nahlas, smích Agenta a Petry se zintensivnil. Samozřejmě jsme se rozběhli do pole a zjistili jsme, že patník leží. Tu nám uslzení kamarádi řekli, že spadnul právě v okamžiku, kdy se na něj podívali, zatímco my jsme ho padat neviděli. Náhoda? Osud? Znamení shůry?
Naše další zastávka byla po delším stoupání u Dobrkovské Lhotky, když jsme cestou minuli bývalý mlýn (hamr, nebo pilu) v novogotickém stylu, sloužící dnes už pravděpodobně jenom k rekreaci. Zastávka na vydechnutí u meze byla zpestřena krásným výhledem do krajiny, zvláště pak na vrchol Besednické hory (753 m), hustě zarostlý smíšeným lesem. Poslední úsek páteční cesty (chýlilo se k večeru a dostavil se hlad a samozřejmě žízeň) ukončila vesnička Lhotka. Málokdo z civilizovaných smrtelníků tu měl možnost pobývat a místní hospoda „U Šimona“ jistě nehostila v nedávné minulosti žádné turisty. Svědčil o tom plachý pohled domorodců, holdujících vesměs hře v šipky i šenkýřky, která očividně pochybovala, že máme dost grošů na pivo (tedy vlastně Samson) a utopence. Po večeři jsme se ubytovali nedaleko za vsí na kraji louky u meze. Nádherné místo, ačkoli někdo z nás kveruloval, že uvidíme jen polovinu noční oblohy a tudíž i hvězd. Házeli jsme ještě pokud bylo vidět létajícím talířem a dělali bubliny z bublifuku, které sice vlivem vlhkého večerního vzduchu bezvadně držely, ale převládající proudění vzduchu je zanášelo na mez, kde zanechávaly malé mastné skvrnky a někdy i obláčky cigaretového dýmu. Nyní se musím zmínit o zavazadle, které měl s sebou Agent. Tedy o malé mošně s jídlem a srolované celtě, převázané provázkem na rameno. Jiří prostě již patří do vyšší kasty otrlých lesních mužů, kterým v přírodě nemůže být zima. Natož v noci. Náš spolek nemá ve zvyku propadat xenofobním náladám a tak jsme tuto pitomost (dle názoru vedoucího výpravy) svorně tolerovali. Ráno se Agent přiznal k několika nočním oběhům louky s následným rozprouděním krve četnými dřepy. Večerní zábava probíhala za doprovodu dýmkového tabáku „belle epoque“ a tří modýlků různé rasance, zvaných „Valtické“. Petra šla spát a kouření se tedy stalo ryzí pánskou zábavou, včetně podnětné diskuse o trojúhelnících na cizích planetách. Noc podle vzpomínek vedoucího výpravy proběhla bez nesnází. Pouze v polospánku se na mne řítily prazvláštní vize, ale ty byly způsobené, a na tom jsme se ráno shodli, pravděpodobně „Valtickým“.
9.8.2003 - Vstali jsme poměrně brzy, ze spacáků nás kolem osmé ráno vytáhlo silné sluníčko. Dali jsme rozloučení Lhotce a vyrazili po červené dál. Krajina je zde mírně kopcovitá, pole se střídají s lesy a hájky. Šli jsme kolem několika lokalit, kde zjevně probíhá amatérská povrchová důlní činnost – moderní zlatokopové se zde pokoušejí najít vltavíny. O problematice se ve skupince rozvine živý hovor, nejvíce informací (jak se zdá) má Petra. Mezitím jsme zvolili Agenta indiánský stopařem, jelikož jde vždy několik kroků před námi a pak má na to vizáž.
Dopolední zastávka ve Slavči byla více než příjemná, zdejší domorodci vítají cizince srdečně, před místní obchod smíšeným zbožím směli jsme si vynést plastový stolek a křesílka. Někdo jedl, všichni pili pivo (já pil teplý Gambrinus, Bobr studený Samson a Jirka Platan o jehož teplotě se nezmínil). Petra trochu pospávala. Když jsme zase vyrazili, do pravého poledne chyběly asi dvě hodiny. Dost se oteplilo a z požatých lánů vanulo jako z vysoké pece. Pozorovali jsme jednu volavku popelavou. Ale zato jsme ztratili turistickou značku. Náš stopař po vyhodnocení místního písku doporučil, abychom se raději drželi koryta potoka., chceme-li dosáhnout dnešního cíle – Trhových Svinů ještě za světla. Samozřejmě jsme poslechli a už jsme klesali stinným lesem k chladnému Dluhošťskému potoku, aniž bychom tušili, co nás dnes čeká.
V místě, kde jsme se znovu (spíše náhodou) napojili na červenou, probíhala cesta kolem potoka a ten střídavě vytékal a proplétal se ohrazením pro koně. Ti samozřejmě nechyběli, ale byl to asi nějaký plachý druh, poněvadž na naše přátelská gesta nijak nereagovali. Na malém paloučku pod statným exemplářem dubu letního jsme rozbili náš siestový tábor. Nedaleko od nás byla budova farmy, dřevostavba. Viděli jsme míhat se kolem kozu, dobrmana a nějakého mladíka v gumovkách. Petra si šla umýt nohy do potoka, kde učinila největší objev dnešního dne – viděla raka! Také my ostatní jsme jej viděli, dokud se nám neschoval pod můstek a do bahna. Přestávka na oběd s následným spánkem se protáhla ještě vlivem vychlazené lahve Zweigeltrebe ročník 2000 a čtením několika povídek Jorge Luis Borgese a několika básní Jaroslava Seiferta. Citlivý přednes Bobra a vedoucího výpravy (samozřejmě se zapojením účinku vína) připravil půdu pro odpolední pozorování raků.
Na 10 metrech potoka jsme viděli asi 7 exemplářů (nikdo z nás, jak jsme se dohodli, nikdy raka jaktěživ v přírodě neviděl). Největší z nich podle odhadu byl dlouhý asi 15 cm a měl pouze jedno klepeto. Jejich barva je hnědozelená, klepeta slabě červenavá, mají osm končetin a většinou, k našemu úžasu, chodí vpřed. Couvají sice, ale zřejmě jen, když se cítí být v ohrožení, tedy nejspíš jako způsob úniku. Viděli jsme taky dva mrtvé raky a dvě uťatá klepeta, která jsem pohotově vylovil a jako vzorek odnesl s sebou. (Doma jsem je dal vyschnout na slunce a ona změnila barvu na jasně červenou – je tedy možné, že krunýř raka zčervená následkem tepla?). Jak jsem tak brousil po internetu, myslím, že se jednalo o velmi vzácný druh raka kamenáče (Austropotamobius torrentium).
Další silný zážitek se dostavil vzápětí – koně se sami vraceli z pastviny do stáje; jelikož jsme ale byli rozloženi hodně blízko jejich navyklé cesty, stádečko sedmi koní se zaraženě zastavilo. Nejodvážnější byla hnědá kobylka, která jako první kolem nás rychle přešla a gestem nezájmu (nervózně ukusovala trávu) dávala ostatním najevo, že se nás nemusí bát. Jeden kůň nevydržel a použil „zkratku“ přes les. Ostatní tedy nakonec kolem nás přešli také, ale moc sympatií jsme si u nich nevysloužili. To už byl tak akorát čas zvednout kotvy a pomalu se dostat do Trhových Svinů, kde jsme si slíbili opravdové jídlo v hospodě a v krajním případě i pivo (!). Cestou jsme já a Petra kontaktovali stádo krav, jejich drsný jazyk nám několikrát sebral nabízený zelený pamlsek přímo z ruky.
Náš indiánský stopař Agent musel výpravu předčasně opustit a sliboval si, že ze Svinů mu pojede nějaký autobus. Nemělo smysl jej přemlouvat, byla prý to otázka cti a to jsme museli uznat jako dostatečný důvod. Prošli jsme Boršíkovem a zastavili se u kostela Nejsvětější Trojice, který je krásně umístěn mezi poli.
Jde o barokní stavbu údajně podle návrhu K. Diezenhoffera (jak hlásala cedulka na naučné stezce), připomínající svým vzhledem ruské cerkve, místní zdroje o ní hovoří takto: „Patrně nejpůsobivější památkou Trhových Svinů a nejbližšího okolí je poutní kostel Nejsvětější Trojice - necelé dva kilometry jižně od města. Prokazatelně již v 16. století stála v těchto místech kaple, k níž směřovaly kroky desítek poutníků. Z prostředků shromážděných dobrovolnými sbírkami byl v letech 1708-1710 postaven dnešní barokní kostel, u něhož však není znám autor projektu. Dispozice je založena na centrálním půdorysu a přizpůsobena svatotrojičnímu zasvěcení - stavba má tři oltáře, trojici štítů a věžiček, trojúhelníková okna a obklopuje ji šestiboký ambit se třemi věžicemi. Cennou barokní nástropní fresku Nejsvětější Trojice vytvořil roku 1709 českobudějovický malíř Bonanella. V sousedství poutního kostela se dodnes nachází budova někdejších nevelkých lázní, které až do sklonku 19. století provozovala svinenská obec. Pozoruhodná trojboká kaple skrývá pramen vody, jíž bývala tradičně připisována léčivá moc, především proti očním neduhům.“ U vchodu do kostela stojí krásný a statný modřín. Dovnitř se nám však nepodařilo nahlédnout, neboť byl zavřený. Také se v současné době opravuje a část je pod lešením. V léčivém pramínku jsme opláchli cestou znavené tváře a šli dál obnovovanou poutní alejí do města. Tam na Agenta čekalo zcela prázdné autobusové nádraží (nakonec se rozhodl pro drsný stop) a na nás všechny pak vysněné občerstvení.
Vedoucí výpravy po zdlouhavém prozkoumání jídelního lístku zvolil si obligátní smažený sýr, krokety, tatarskou omáčku, stejně každý pak podle své chuti a hodovali jsme a pili studený Gambrinus. A tu také se s námi Jiří Agent rozloučil a zamířil k domovu. Zbyli jsme tedy tři, já, Petra a Bobr. Byla před námi noc a zítra vrchol výpravy – prohlídka technické památky – Buškova hamru. Zamířili jsme za město a po chvilce jsme již zmíněný hamr viděli – chystalo se tam na dnešní večer představení ochotníků – Limonádový Joe aneb koňská opera. Večer se blížil a my si našli místo na spaní. Bylo na louce nad hamrem a celé představení jsme slyšeli; vlastně někteří; vlastně nikdo neslyšel celé, jelikož jsme usnuli. Měsíc svítil a dával ostré stíny.
Uprostřed noci jsem se probudil a dalekohledem pozoroval planetu Mars, která je v současné době na naší noční obloze krásně vidět – prý je Zemi nejblíže od doby kamenné (óóó). Mým loveckým dalekohledem byl však vidět jen svíjející se světelný bod (proto jsme se dohodli, že v dohledné době půjdeme pozorovat Mars na hvězdárnu v ČB).
10.8.2003 – vstali jsme po docela chladné noci a nechali si vysušit spacáky ranním sluncem. Návštěva Buškova hamru opravdu stála za to. Nejprve zase místní zdroj (stránka Sdružení růže): „V malebném údolí mezi Trhovými Sviny a Lništěm se nachází někdejší železný hamr z přelomu 18. a 19. století, zvaný podle posledního majitele Buškův. Jako prvořadá technická památka byl v letech 1992-1995 zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti. Kromě expozice hamernických a kovářských výrobků a dobově vybavených místností v klasicistní obytné budově slouží nejlépe k poučení návštěvníků funkční zařízení vlastního hamru, poháněné vodními koly.“ Přivítal nás asi 50ti letý pán, jehož rodina se patrně o hamr stará. Prohlídky začínají každou celou hodinu promítáním dokumentárního filmu z let 1947-1949, který se tu tehdy natáčel. Jedná se o přiblížení práce hamerníka. Následuje prohlídka hamerny – tedy vlastně kovárny, která je poháněna bezezbytku vodní energií. Součástí prohlídky je i ukázka fungujícího mechanismu (bohužel bylo málo vody a tak se vodní kola nedala spustit). Nezbývá než s otevřenou pusou koukat, jaký důvtip projevili lidé, když hamr sestrojili. Poslední část prohlídky jsou obytné místnosti, některé upravené ve stylu života v 19. století, jiné jako muzeum hamernictví na trhosvinensku. Nás se ujal syn pana správce, asi 14ti letý chlapec, který byl velmi příjemný a vstřícný. Navíc nás opravdu přesvědčil, že ho ta práce baví. Po občerstvení jsme se ještě prošli okolo náhonu (který už vlivem sucha zarůstal žabincem) až k místu, kde se odděluje od potoka, pak ještě dále a po této stezce bychom byli došli až zase ke kostelu Nejsvětější Trojice. Proto jsme udělali přestávku na oběd a po ní se kolem Buškova hamru vrátili do Trhových Svinů.
Ve 14:50 jsme klimatizovaným autobusem vyjeli zpátky do našeho krásného údolního města. Panovala celkem dobrá nálada, ale přihlásila se i malátnost z přestálého dobrodružství.
odkaz na stránky o trhosvinensku najdete zde
|