Hnali se, utíkali , kopali a přeskakovali,zadupávali ty, kteří se nestihli zvednout...stádo, zdivočelé a rozrušené.
Nebe bylo přenádherné, vždy bylo krásné a proto nikdo nevnímal šílené výbuchy odrážejících se lomů světla. Tisíce let se hromadily spodiny uhlíku, ropy i malý ohýnek z nedávných upečených obřích kudlanek odrážel duhové paprsky do zaprášené skupiny lidí...modrá, víc modrá než nejmodřejší lakový nátěr. Mraky, fialkově tyrkysové trachtanice...svit Luny chyběl dávno, velmi dávno se Měsíc odporoučel do Šťastných galaxii- památník , rekvizita zbohatlíkům. V noční obloze blýskaly pruhy červeně a zežloutlé dřeně maxi čipů. A zastaralých laserových dálnic.
Otevíral s most, třpytil se jako naděje, jediný smysl sebranky toužící po kyslíku. Prastaré droze. A po...už se neodvážili doufat,je pozdě, nedostanou se na druhou stranu, hlídači sráží marné pokusy zdobytčelých negramotů .Místa na osídlených planetách je stále málo.
Mezi olovněným sloupovým obléhající a kontrolující,se vyprávělo každičký šestý den, ze zvyku. Někdy i každičký den, když škvrňata byla k neutišení.
O hrdinech .Co se dokázali včas chytit a proklouznout masitými čidly do Živoucích mostů. Lávek, představující pravý posmrtný nádech...
Všichni věděli, že se to nikomu nepodařilo...vracely se kusy těl z obrovských výšin, zaslechly, se příšerné vřískoty utrpení, při chycení strážci...řev nešel z bolesti těla. Z obrovské touhy konečně poznat a rozevřít blánu vlastní znechucenosti .
Pod zjevem slintajících psíků, čekajících věrnými očičkama na výprask milovaného pána ...líhl se červ logiky a pokřiveného rozumu, "Trpěli jsme vždy? Má to smysl?"dumal si muž v tikající němotě. Dítko si něžně prohlíželo ulomené kvítko. Nepřičichlo, žena vedle něj, mu ho v běhu sebrala, nechala práce a za sebou spoustu udivených kukadel.
Laskala šedivé lístky, probírala se jimi a zatínala paty z rozradostnění...dlouhá, delší chvíle, dokonce i most by se byl objevil za tu dobu ...otevřela oči, rozlepila je z jejich ochrnutosti a špíny, zaslepenosti naivity..
" Je něco pravdy na Jediném? Jakto, že jsem šťastná, když staří otcové pořád bručí a chladí , zmlklé kusy kdysi rozžhavených meteoritů připomínají"
Malému klukovi se po úprku Divoženky z jiné družiny nechtěly zavírat oči, zase v oslepotě snímat známé a stejné zvuky...vyjeveně zíral na své prázdné ruce...neustále prázdné, jako žaludek, jako hlavu..." Proč jsem nikdy nepomyslel na prázdnotu? Nerozeznal jsem ji? Musí být zlé, abych poznal dobré?"
Do oblohy a tmy zařízla se nepřirozená bělost.." Hááách...!!!" vykřikli rozvášněně starci zarůstající do řas v teplých potůčcích...zvedli se i beznozí a mířili nesmyslným směrem, zaslepeně, na prázdno...
Žena bolestně kvikla, stačila odhodit uvadlý lopuch a hlavně zakrýt nepřirozeně odhalené oči, země vydávala příliš radiace...
Muž nejdřív řičel s ostatními, přecitlivělé jukadla ale ukončily rej, bezmocně se svalil na půdu a zakrýval rozezleně píchající důlky...
Dítko stíhalo, letělo a zíralo do zhmotněného snu...do přepravného člunu směrem k rozkošným plánům o vlastním hrdinství....nejdřív nevidělo útržky okolí, za moment osleplo úplně...
Tentokrát nebyl most obvyklý, byl celý kulatý a zvláštně voněl, sladce...nahrnuli se k němu i holá batolata, všichni zpívali bojovnou oslavnou píseň z citoslovcí....
Přišlo žhavé,pouštní slunce...zdálo se. Smog padl taky, trochu štípal do kůže.Další únavný den, který je nutno přežít.
Muž a dívka...s rozdrásanými pažemi na symbol nevyjádřitelného žalu, stáli nad hromadou mrtvol...pozorovali v nemožnosti vydat cit najevo chlapce. Ohmatával své idoly, silné muže a krásné ženy,
třásl s matkou a starou seschlou stařenou ...Vzlykal, a v závoji zrosených očí, které už nikdy neuvidí proklínal vlastní tupost....