Má tiše vzdychající starorůžová květino,
něco mi krade inspiraci z hlavy, cosi mě rve od pomyslné dráhy k tvé bytosti
jsi hlubinou váhajících duší, malá blonďatá slečno,
považuji tě za nevyčíslitelně drahocenný kamínek v mém srdci
i když se o tebe někdy moc bojím, věřím, že tvůj život bude tou pravou vysněnou
procházkou v růžovém sadě, přestože dosud tomu tak vždycky nebylo
ale cesta na pár tisíc kilometrů pryč to může změnit
přála bych ti to, protože ty jsi jeden z mála květů pod tímto sluncem, který si to zaslouží
Jen kveť, vypadáš krásně, i když si to nikdy nemyslíš
a vypadáš ještě půvabněji, když se směješ
když máš duši prosluněnou stříbrnými doteky našich dávných ochránkyň z lesních tunder
nebo když myslíš na Moneta nebo Allena
jednoduše když jsi povznesená tou „nesnesitelnou lehkostí“ života, která se nám čas od času tak dobře snáší
a stačí ti k tomu květiny nebo úsměv nebo slunce
To všechno jako nic, jen když je kolem tebe pár blízkých vznášejících se kapek ve vzduchu
které bychom definovali jako přátele
(snad) nejsem blázen a už vůbec ne úchylný pobuda (možná tak někdy vypadám)
jen mi schází osůbka s mírně ustaranou tváří a nekonečně obsáhlým srdcem.
(Kapka) přítel.
|