|
|
|
Kamínky Autor: Flynn (Občasný) - publikováno 24.10.2000 (20:47:11), v časopise 25.10.2000
|
| |
Obracím listy v kalendáři. Jednotlivé stránky šustí jako vítr venku, který mi otevřeným oknem přináší vůni květů. Podle kalendáře i podle rozesmáté přírody kolem je jaro. Roztály ledy, rozkvetly květy. Snad roztály i ledy na lidských srdcích a vykvetly květy na duši. Bílé, čisté. Snad si lidé uvědomí své dětství, jako mladík a dívka, o kterých vám chci vyprávět.
Bylo to asi před rokem Měl jsem schůzku se svojí dívkou v parčíku. Přišel jsem dříve a těšil se na její příchod. V ruce držel květy a počítal lístky: „Má mne ráda, nemá mne ráda.“ Kroky procházejících na svých podpatcích odnášely čas a mně stále častěji vycházelo: „Nemá mne ráda.“ Bylo mi smutno a ty kroky jakoby mluvily za mne: „Krok - žiji, krok - nežiji.“ Tu jsem ale zaslechl kroky veselé, smějící se, bezstarostné. Pohlédl jsem vzhůru a spatřil jsem proti sluníčku pár mladých lidí, jak držíce se za ruce usedají na okraj fontánky parčíku. Seděli tam na okraji fontánky, jako by kolem nich nic nebylo, občas dali hlavy dohromady, něco si tiše špitali do uší a pak se smáli, hlavu hluboce zakloněnou vstříc slunečním paprskům. Rázem ze mne smutek strachu z opuštění, ze samoty, spadl, a já se stal tichým divákem krásného divadla, hry dětství dospělých lidí, před mýma očima. Již jsem obět nebyl sám.
Dívka něco s vážnou tváří vyprávěla chlapci, on pokyvoval hlavou a hrál si s kamínky sebranými z okraje cesty. Na jeho tváři i tváři jeho společnice tancovaly paprsky Slunce odražených od hladiny fontánky, a tak to vypadalo, jako by se oba někdy mračili a někdy usmívali. Pak chlapec utrhl dva květy pampelišky. Jeden vpletl své přítelkyni do černých vlasů, zamyslel se. Tehdy se skutečně trochu mračil, napětím se kousal do rtů. Pomalým pohybem schoval do kapsy kamínky i pampelišku. Pak se mu tvář rozjasnila, chytil dívku do náruče, políbil ji na čelo těsně pod pampelišku ve vlasech, zasmál se, pohodil hlavou a vkročil do jezírka fontánky. Udělal první krok, kdy mu voda smáčela nohy v botách až po lýtka, pak se opět zasmál, došel s dívkou v náručí ke kameni uprostřed jezírka a dívku na něj postavil. Ta se mu opírala o ramena svýma rukama a dětsky se smála. Chlapec k ní mluvil: „Tak, teď jsi princezna. Máš svůj ostrov, své království. A jen na Tobě, milá princezno, záleží, jaké to tvé království bude, jaký bude tvůj lid, jaká bude tvá zem.“ Dívka zvedla svoji dětsky se usmívající tvář, pohlédla do Slunce, pustila se chlapce, který stále stál ve vodě, zhluboka se nadechla, otočila se zády (asi si prohlížela své panství), pak se obrátila zpět čelem k chlapci, pohodila havraními vlasy s pampeliškou v nich a řekla: „Ach, a kdo jste vy, cizinče“, a jala se pampelišku upravovat jako korunku.
Mladí se mezitím brouzdal jezírkem s pěstí pod bradou a přemýšlel. Poté s vážnou tváří odpověděl: „Já? Já jsem, vážená princezno, námořník, cestovatel. Pán mé země vás hluboce ctí a jako důkaz své hluboké úcty k vám vám posílá drahé kameny ...“ A sáhl do kapsy, vytáhl tu hrst kamínků a plácl rukou do vody, která vysoko vystříkla a jako déšť skropila oba mladé lidi.
„... Podívejte se,“ pokračoval chlapec, „podívejte se, vzácná princezno, jak se nádherně třpytí. Ta barva, jak oheň září. Až oči bolí z toho jasu.“ A díval se skrze mokré kamínky v dlani na Slunce.
„Ukažte“, řekla dívka a nastavila dlaň, do které jí chlapec tyto obyčejné mokré kamínky nasypal. Zvedla dlaň proti sluníčku, dívala se na kamínky na dlani přivřenýma očima. A jak s dlaní hýbala, po tváři jí poskakovaly jako ovečky po louce odlesky slunečního svitu. A nějaká ta ovečka se zatoulala a ocitla se i v mém oku. Opravdu, jako by dívka svírala ne obyčejné kamínky, ale démanty. A krůpěje vody na její kožené bunde jako by byly perlami. A na tváři jako by se jí blýskala perleť. Přitom to byla jen obyčejná voda, jak je chlapec oba postříkal. Otřela si tvář a řekla: „Ano, milý cizinče, je to nádherný poklad . Ale řekněte mi, co mám na oplátku dát já vašemu vládci? Co se líbí jemu?“ „Och, nic nedávejte“, odpověděl chlapec. „Mému vládci stačí pouze to, že jste, že vy spravujete své království a nežádá si žádných darů. Jemu stačí vaše přítomnost. Stačí mu vaše přítomnost kdesi v prostoru a kdesi v čase, i když vás nevití. Modlí se, je to velice zbožný muž, a ve svých modlitbách děkuje Bohu, že stvořil vaši duši a děkuje vašim rodičům , že vaší duši dali tělo. Ó ano, vzácná princezno, nechce od vás žádných darů. Nechce vás loupit vaší zemi, vašemu lidu. Můj vládce říká, že váš lid je důležitější pro vás než jeho vlastní přítomnost. A proto si myslím, jestliže chcete mého vládce obdarovat, obdarujte svůj lid.
Během těchto chlapcových slov dívka zavřela oči, stiskla kamínky v dlani a přitiskla ji na prsa. Pomalu ani nedýchala. Čekala. Čekala, až chlapec domluví, kdy zhluboka vydýchne tak, jako poupě nějaký čas čeká, než se rozvine v květ. Čekala ještě chvíli po tom, co chlapec domluvil. A mladík tam před ní v té vodě po lýtka stál a díval se na ni.
Když se poupě rozvilo, dívka otevřela oči, chytla ho kolem krku a dala mu velkou pusu na čelo, pak se oba zasmáli a opět umlkli. Dívka si pohrávala s pokladem kamínků v dlani a chlapec držel nyní v ruce druhý květ pampelišky, chodil kolem kamenu s dívkou a dělal, jakoby kormidloval námořní koráb.
Dívka v zadumání začala házet kamínky do vody. Jen to žbluňkání kamínků porušovalo ticho. Najednou si dívka dala ruku před oči, jak si jí lidé dávají, když se dívají do dálky, opět hodila kamínkem do vody a s vážnou tváří řekla: „Cizinče, pozor, pozor, v dálce jsou velryby, aby nás nespolkly i s vaším korábem.“ A opět hodila kamínek do vody.
„Kampak já se uchýlím?“ strachoval se chlapec. A dívka majestátně odpověděla: „Dávám vám svolení, cizinče, abyste vstoupil na půdu mého království.“
Chlapec pustil pampelišku, ta tiše spadla do vody, vylezl na kámen ke své milé, z bot a kalhot mu crčela voda, ale on si toho vůbec nevšímal. Obejmul dívku a ta obejmula jeho, a tak tam stáli přitisknuti jeden k druhému a dívali se do Slunce.
Po chvíli mladík jednou rukou dívku pustil, obsáhl veliký kruh po parku a pravil: „Ach jak krásné jsou zahrady vašeho paláce. Jak nádherně kvetou a voní! Takové v naší zemi nemáme.“
„Samozřejmě, milý cizinče, že toto jsou nejnádhernější zahrady na světě a nejkrásnější květ jsem přeci já, nemyslíte?“ jako by pyšně řekla dívka.“Ó ano, velectěná, že jste nejkrásnější květ této zahrady, neboť jste ji budovala. Od čeho by jinak byla ta šmouha na vaší tváři, když ne z toho, jak jste ni nad záhonem růží utírala líčko? Od čeho ta hrudka hlíny na vašich střevíčkách?“ odvětil chlapec a začal jí čistit plíšky na botách.
A dívka - princezna byla zaražena, že objevil zahradu její duše. Mlčela , jen se dívala kolem sebe. A chlapec pokračoval: „ ... Od čeho jiného než od trávy by byla tato drobná zelená skvrnka na vašich běloskvoucích šatech? Té trávě jste svěřila své slzy a spánek, když jste zmožena válkou s pomíjivostí usnula. Ano, jste ten nekrásnější květ vaší zahrady, neboť tato zahrada vykvetla z vašich rukou. Jako když strom plodí jablka a z těch vyrůstají další stromy. Jste ten nejkrásnější květ vaší zahrady, neboť i když se k vám otočím zády a nevidím vaši tvář, vidím ji v těch stromech a záhonech okolo. A plody vaší práce sytí hladové vaší země, na vašich jablcích si pochutnávají děti, a tak se také trochu stávají princeznou.Ale vy nevíte, kdo právě okusuje jablko, avšak důležitější je, že je nasycen. Ano, jste ten nejkrásnější květ vaší zahrady, neboť jste rozesela semena a nežádala odměnu. A takto jste se přiblížila Bohu ...“
Pak chlapec řekl: „Pojď, za chvíli nám jede vlak.“ Vzal dívku do náruče, jako by skutečně byla tím křehkým květem, prošel jezírkem a pak ji postavil na cestičku. Dívka položila zbytek kamínků na okraj fontánky, chytla chlapce za ruku a odešli pryč.
Dlouho jsem se za nimi díval. Zůstala po nich hromádka kamínků a kvítek pampelišky ve vodě. Má dívka již nepřišla. Ani ten den, ani nikdy jindy. Zapomněla. Jako bych to tušil, položil jsem do vody k pampelišce mé květiny, jako bych říkal: „Já vím.“ Chtěl jsem za nimi jít. Ale nevěděl jsem kudy. Mokré stopy chlapce uschly a zmizely. Zbyla jen ta hromádka kamínků a květy ve vodě.
Zapadalo Slunce.
Končil další den mého osamělého života.
|
|
|